Velmi zjednodušeně řečeno je
zásadním rozdílem mezi těmito dvěma typy poloh užívaných při formačním
skydivingu vzájemná vertikální pozice hlavy a dlaní skydivera. V klasické
poloze BOX má skydiver dlaně ve výši očí, v poloze MANTA zásadně výrazně
pod očním horizontem.
Manta vznikla především z požadavku
na výhled a s tím spojený výrazně větší přehled o ostatních členech formace při
výkonnostních seskocích RW4 a RW8. Pro velké formace (včetně těch rekordních
z poslední doby) však mnoho skokanů zůstává u klasického boxu. Podívejme
se na rozdíly mezi oběma polohami z hlediska aerodynamiky a jaké výhody či
nevýhody z toho vyplývají.
SVISLÝ PÁD
Základním požadavkem na
jakoukoliv základní RW polohu je svislý pád. Svislého pádu bude dosaženo, pokud
se všechny vodorovné (zde vztlakové) síly působící na jednotlivé části skydiverova
těla vzájemně vyrovnají. Velkou roli hraje použitý oděv.
poloha BOX
Ve správné poloze v klasické
kombinéze bude skydiver padat svisle pokud jeho paže budou svírat s tělem
přibližně pravý úhel. Vzájemně vyrovnané vztlakové síly jsou následující: síla
od těla L1 působí dozadu,
od stehen L2 a lýtek L3 dopředu (L1 =
L2+L3). Jiné vztlakové síly zde nejsou.
poloha MANTA
Moderní kombinéza
s přetahovacími, případně nafukovacími botičkami (booties) a se strečovými
předloktími, jejíž výhody budou podrobněji vysvětleny dále v textu, má díky
booties více plochy blíže k nohám. Pokud chce skydiver v této
kombinéze padat svisle musí rozdělení ploch kompenzovat
polohou loktů více dopředu, obvykle s pažemi
s tělem v úhlu cca 135º. Booties by měly být cca 20 až 25 stupňů od
svislice a vykazují o poznání vyšší vodorovnou sílu L3 než u klasické kombinézy. Skydiver se tedy při svislém
letu o booties neustále znatelně opírá. Vodorovná síla od booties L3 společně s malou
silou od předloktí L4je při svislém letu kompenzována silou od skydiverova těla L1, případně i od stehen L2(na obrázku je
L2 nulová - objeví se při
menším prohnutí v pase), které jsou oproti klasické poloze ve výrazně
větším náklonu. Vodorovné síly jsou vzájemně vyrovnané (L1+L2=
L3+L4). Hlava je o poznání výše (lepší výhled) a nejníže
jsou obvykle kolena.
Poloha předloktí není
z hlediska aerodynamiky až tak významná, protože strečový materiál
významně snižuje jeho účinnou aerodynamickou plochu, je to proto, aby skydiver
mohl předloktími podle potřeby při chytání volně hýbat (na obrázcích
čárkovaně). Důvody pro dlaně u sebe u moderní RW polohy nemají
s aerodynamikou příliš společného a jsou zhruba následující: snižují páku
pro vyšší příčnou nestabilitu (viz dále v textu), snižují moment
setrvačnosti při otáčce a signalizují rozpojení formace při provádění změny.
VÝHLED
Z hlediska výhledu je vhodné
mít dlaně co nejníže. Teoreticky vzato je možné u obou půdorysných variant mít
dlaně v i pod rovinou očí. Na následujícím obrázku jsou u obou typů poloh
ruce „prohozeny"
U klasické polohy s pažemi
kolmo na trup je však prakticky velmi obtížné udržet dlaně pod rovinou očí.
Hlavním důvodem je stabilita.
STABILITA
Je obecně známo, že pro stabilní
polohu musí být opory výše, než je těžiště.
U klasické kombinézy přispívají ke stabilitě paže včetně předloktí v porovnání s lýtky téměř rovnocenným
způsobem, proto při snaze skydivera protlačit dlaně a lokty pod horizont se
stává poloha značně příčně nestabilní a tato nestabilita je navíc umocněna
velkým rozpětím paží půdorysně kolmých k trupu, takže aerodyn. síly působí
na velké páce (na obrázku skydiver vlevo).
U moderní RW kombinézy s botičkami
je situace výrazně lepší (na obrázku skydiver vpravo). Booties poskytují
výrazné stabilizační plochy a navíc poloha paží dopředu výrazně snižuje jejich páku
v příčném směru.
Z těchto důvodů je pro
moderní polohu Manta v podstatě nezbytné použít moderní kombinézu s botičkami.
Avšak ani tato kombinéza vše neřeší. Jde o to, že nestabilita vzniká na jednom
konci těla a je vyrovnávána stabilizačními plochami na konci druhém.
Z toho důvodu není stabilní let v této poloze úplně snadný, tato
poloha není příliš pohodlná, držení těla musí být velmi silové a pevné a poloha
se nesmí aerodynamickým silám poddávat. Pohyby skydivera musí být plynulé a
přesné.
Stabilní let skydivera je
naprosto zásadním předpokladem pro úspěšné provádění formačního skydivingu a
bývá velmi často velmi opomíjen. Nestabilní let představuje zkreslené vnímání
vlastní polohy skydivera i polohy formace a způsobuje obtížné manévrování. Při
formačním skydivingu „musí" skydiver padat stabilně, ať již používá polohu
stabilní nebo méně stabilní. Pro osvojení stabilního letu relativně nestabilní
moderní polohy s dlaněmi hluboko pod horizontem je potřeba určitá praxe
(desítky i stovky seskoků). Začínajícím a mírně pokročilým skokanům lze sice doporučit
hned od začátku moderní polohu v moderní kombinéze s optimálně i
nafukovacími botičkami (u kat. A a B musí samozřejmě užití schválit instruktor),
avšak s dlaněmi a lokty ve výši očí, jak je naznačeno na třetím obrázku. Postupně
s rozeskákaností, pokud není na úkor zvládnutí stability lze z této
jakési přechodové polohy posunovat předloktí a dlaně pod zrakový horizont.
POHYBY NAHORU, DOLŮ VPŘED, VZAD,
OTÁČKY ATD.
Provádění těchto pohybů je
obdobné u obou typů poloh, ve skydiverské komunitě je jejich provádění obecně
známo a existují i dostupné studijní materiály. Vertikální pohyb se provádí
prohýbáním v pase (viz Aerodynamika a mechanika letu - 3. díl). Při pohybu vpřed by měly booties svírat úhel cca 45º od
svislice (úhel náběhu 45º - viz Aerodynamika a mechanika letu - 5. díl),
při pohybu vzad
svisle nahoru, protože couvání zajistí síly L1+L2od náklonu skydiverova těla. Otáčky se provádí především náklonem lýtek (booties)
příslušným směrem, případně v kombinaci s pohybem kolen a střihem
nohou. Skluzy se provádějí mírným střihem nohou, natažením jedné nohy a
pokrčením druhé nebo prohnutím v pase do strany či kombinací, podle
situace. Obecně platí, že nejvíce se používají booties s ohledem na svou účinnou
plochu. Při nácviku a provádění
horizontálních pohybů je potřeba dát pozor na nežádoucí pohyby rukou (ruce se do
manévrování zapojují až u velmi výkonnostních RW skoků u skokanů s několika
stovkami seskoků ročně) a na nechtěné boční skluzy, viz dále v textu.
NEVHODNÉ, NECHTĚNÉ A NEŽÁDOUCÍ...
Nevhodné polohy
Ať již budeme používat takovou či
jinou základní polohu, tato musí být stejná pro let ve formaci i pro let volně
mimo ni. Ne všechny polohy k vidění na našich dropzónách však tento požadavek
splňují:
Obě zobrazené polohy jsou pro formační
skydiving nevhodné z toho důvodu, že po zapojení do formace dojde k zásadní
změně polohy rukou a tím k výrazné změně rovnováhy aerodynamických sil.
Pokud se skydiverovi
v takové poloze do formace vůbec podaří zapojit, tak do ní bude zákonitě
vnášet velké vnitřní pnutí. U malých formací se tento problém nemusí výrazně
projevit, ale tito „skydiveři" se s vysokou pravděpodobností nebudou
schopni udržet ve větších a složitějších formacích, nemluvě o jejich (ne)přispění
k vyrovnávání vlnění formace.
Navíc skydiver(ka) s dlaněmi
u ramen při letu mimo formaci (na obrázku poloha vpravo) bude po zapojení do
formace zpomalovat její svislou rychlost, což je s přihlédnutím
k tomu, že formace mají ke zpomalování přirozenou tendenci, velmi
nežádoucí. Pokud je potřeba zrychlit rychlost pádu, je potřeba zvětšit prohnutí
v pase, což má i pozitivní vliv na stabilitu (zkontrolovat, zdali padáková
souprava prohnutí nebrání - často se stává u začátečníků s většími
soupravami) nebo použít velmi těsnou kombinézu - nejlépe z části ze
strečového materiálu. Je potřeba zkontrolovat našití rukávů, které nesmí být
našity kolmo, ale v úhlu 45º s osou trupu, tak jako v základní
poloze, aby tyto nevytvářely brzdící kapsy.
Při dnešních RW seskocích, ať již
rekreačních nebo výkonnostních, bez ohledu na použitý typ polohy
pro manévrování v blízkosti sestavy se proto používají výhradně nohy
a tělo. Ruce pro pohyby vřed, vzad natož nahoru a dolů se nesmí používat.
Poloha loktů zůstává vůči tělu zachována. Toto platí u velkých formací vždy, u
RW4 a RW8 u většiny tvarů. Poloha dlaní se mění vždy jenom podle příslušného
držení formace.
Odstranění zlozvyků ze základního
držení těla bohužel stojí mnoho úsilí a seskoků, proto je vhodné věnovat
základní RW poloze a použitému oděvu již od začátku velkou pozornost.
Nežádoucí skluz
Nechtěný boční skluz při
zapojování do větší formace, případně u skydivera v základu formace
může být u formačního skydivingu velmi
nepříjemný a u velkých formací může pokazit seskok mnoha jedincům.
Pro svislý pád musí být tělo
skydivera dokonale symetrické. K nechtěnému skluzu dochází prohnutím těla
do strany v pase, které vysune těžiště skydivera do strany, celé tělo se
nakloní ve směru vybočení a v tom samém směru klouže do strany.
Poznámka: Takovéto vybočení se
při RW4 u některých tvarů používá, ale zpravidla je kompenzováno natažením
jedné a pokrčením druhé nohy do opačného skluzu.
Nejčastěji dochází
k nechtěnému skluzu při provádění otáček způsobem „řídím velký náklaďák" a
při otáčení se za základem velké formace při zapojování, kdy začínající
skydiver se chce jen otočit, a přitom „objíždí" formaci a kříží cestu ostatním.
Nechtěný boční skluz se relativně
snadno odstraní nácvikem otáček v kombinaci se skluzem v obou
směrech, lze i na zemi, nejlépe za použití pomůcek (vozík, postel apod.).
JAK NA TO
Obecně lze konstatovat, že
správný nácvik (nejen) základní polohy na zemi za použití pomůcek, velmi šetří
počet seskoků (čas v tunelu) i vaši peněženku. Zároveň je dobré vědět, že
vše má svoji určitou logiku a při znalosti určitých zákonitostí (vzduch není
vidět) lze mnohé domyslet a vylepšit.
Je
letitou praxí prokázáno, že při správném pozemním nácviku a při použití videa
při seskocích lze již během několika desítek seskoků učinit velké pokroky. Stojí
za zamyšlení, že "letová" hodina formačního skydivingu stojí dnes již přes 30
tis. Kč (nepočítáme-li amortizaci vybavení).
Na fotce je Petra na jedné
nejmenované české dropzóně - počet RW seskoků
50+, celkem seskoků 250+, mezitím přestávka 17 let...
Ivan Kraus,
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny