Hledání

Přihlášení

Home arrow Články arrow Jak na to? arrow Dlouhá a tvrdá cesta ke čtyřstovkové formaci
Dlouhá a tvrdá cesta ke čtyřstovkové formaci PDF Tisk E-mail
Autor: Bill von Novak, 29. 10. 2007 (5614x shlédnuto)
bigway1Příběh Bill von Novaka, ve kterém popisuje svoji trnitou cestu od prvních skoků až ke světovému týmu. Volně přeložil Honza Beran.

 

 

 

 

Začal jsem se věnovat sportovnímu parašutismu v roce 1991. Tenkrát se skákalo z maličké Cessny na letišti v překrásné přírodě, která patřila do oblasti hrabství Suffolk, nedaleko New Yorku. Jasně si vzpomínám na chvíli, kdy jsem obdržel svůj první parašutistický časopis - zrovna jsem prováděl jeden z prvních seskoků na letišti pod křídly naší nové "výkonnostní skupiny" Mantas (nahradila skupinu na starém Douglasu DC-5, na kterém jsem prodělal své dřevní začátky). Také jsem se tehdy poprvé viděl v televizi, v krátké reportáži natočené pro sportovní kanál MTV.

V roce 1992 se mi podařilo sehnat videozáznam dvoustovkové formace v jižní Karolíně. Vzpomínám si, že mě ohromila svojí neuvěřitelnou velikostí; asi nikdo z nás nebyl schopen přemýšlet o všech těch lidech, kteří jsou spolu najednou ve volném pádu a nebýt přitom beznadějně frustrovaný. Získali jsme letos už druhou Cessnu, a tak v jednom dni poté, co vyskákali studenti, jsme vyzkoušeli osmičkovou formaci. Myslím, že se nám tehdy podařilo pochytat ve třech lidech.

Tak nějak v tomto období jsem objevil parašutistický klub na sever od New Yorku a začal jsem tam každé pondělí skákat s Donnou Reidovou, tehdy to byl kšeft za cca 13,500 dolarů. Postupně jsem se učil skákat dvojkovou a pak čtyřkovou formaci. Vzpomínám si, že jsem asi 150 seskoků po sobě pokaždé narazil do formace; kdy se mi zdálo, že prostě všechno dělám špatně. Nedařilo se mi zapojit se do formace - a v těch vzácných okamžicích, kdy jsem toho přece jen dosáhnul, jsem byl vždycky moc nízko nebo vysoko, no prostě to nebylo ono. Vzpomínám si, že jsem hledal někoho, kdo by se mi věnoval jako instruktor, ale o zelenáče neměl v podstatě nikdo ze zkušených lidí zájem.
Nakonec jsem se vnutil jednomu skokanovi, který byl o něco lepší než já, a trénovali jsme spolu dvojky. Zlepšoval jsem se velmi pomalu. Někdy v tomto období (rok 1993) jsem odletěl do San Diega, abych zde poprvé uzavřel smlouvu na moje skákání za peníze, a taky abych provedl svůj první sekok v Perris.

Jeden z prvních, koho jsem tam potkal, byl John Hamilton. Chvilku si se mnou povídal a pak dodal: "Hele, než odjedeš, stav se ještě za mnou." To bylo v neděli. Podniknul jsem několik dalších skoků, pak se sbalil a připravil se k odjezdu. Když jsem se s ním přišel rozloučit, řekl mi : "Ne, ne, teď ještě nemůžeš odjet, uděláme velkou formaci při západu slunce."


11Way Takže jsem si znova vybalil kombinézu a potom jsme se spolu pokusili o jedenáctkovou formaci. Vlezli jsme do Douglasu DC-3, vzlétli a vyskočili přesně při západu slunce. Výskok docela zafungoval a my se začali postupně spojovat. Po přistání jsem zhlédl videozáznam a k neuvěření! Dosáhli jsme osmi bodů z jedenáctkové sestavy! Vypadalo to, že jsem se nakonec opravdu přece jen něco naučil! Nechal jsem každého, aby se mi zvěčnil do památníčku a spěchal zpátky do San Diega, přičemž jsem celý zpáteční let nemyslel na nic jiného než na můj největší úspěch v dosavadním skákání.
Mám pocit, že toto byl bod zlomu, ve kterém jsem opravdu začal chápat, o čem skákání vlastně je a od té chvíle šel můj pokrok mílovými kroky. (Po létech, když jsem se znova podíval do tehdejšího památníčku a prohlížel si podpisy, viděl jsem tam taková jména jako Melanie Conatserová, John Eagle, John Hamilton, Tony Domenico, Kate Cooperová - a uvědomil jsem si, že jsem nikdy předtím nezažil lepší den.)

Musel jsem si videozáznam z toho dne pouštět neustále dokola. Taky jsem si znovu prohlížel pásku s dvoustovkovou formací, tentokrát jsem ji ale už viděl jinýma očima. Najednou jsem byl schopen rozpoznat chyby skokanů i v takhle veliké formaci. A jestliže ONI mohli udělat chyby a přesto se dostat do dvoustovkové sestavy, možná jednoho dne budu schopen já dokázat něco podobného s maximální eliminací všech chyb.

Jakmile jsem se vrátil, rychle mi došlo, že pokud se chci dostat ve skákání dál, musím moje malé letišťátko opustit. Teď už jsem v klubu skákal častěji a častěji. Letěl jsem do Chicaga, abych si skočil s kolegy u příležitosti jednoho dívčího rekordního pokusu. 60 lidí ve vzduchu najednou! A dokonce někteří z nich dokázali svoji úlohu splnit! Bylo úžasné vidět najednou tolik lidí ve vzduchu, zatímco spousta jiných (včetně mě) na to ze země zírala s otevřenou pusou. Na příští rok jsem se přestěhoval do San Diega, částečně i proto, abych byl blízko Perris. Téměř okamžitě jsem začal skákat v San Diegu a strávil jsem tam následujících pět let tím, že jsem vyučoval parašutismus. Lákavá nabídka být placen za skákání byla příliš silná na to, než aby se dala ignorovat, a tak jsem byl náhle jeden z mnoha zkušených instruktorů na malém letišti. Byly to překrásné časy. Pořád jsem si občas sem tam skočil pro radost, ale vetšinu času jsem strávil výukou studentů AFF a provozováním tandemových seskoků.
Kolem roku 1998 jsem se začal cíleně blížit do Perris. Postupně jsem začal omezovat počet svých žáků a chtěl jsem se víc věnovat skákání pro radost - a taky jsem konečně vydělal dost peněz na to, abych si to mohl dovolit. Závistivě jsem sledoval sestavu o 246 lidech, která se vytvořila nad Chicagem a potom o 282 lidech v Thajsku. V této době jsem často skákal s Kate a Tonym, kteří mě naučili 90% toho, co dodnes vím o létání ve velkých sestavách.
V roce 2001 jsem se rozhodl jít do toho. Přihlásil jsem se na každý kemp s velkými sestavami, který se mi povedlo najít, od Cross Keys, přes Chicago, až do Perris. Na začátku roku 2002 jsem rozeslal přihlášky na všechny strany a řekl Kate, Rogeru Ponceovi, Georgovi Jichovi - prostě každému, o kom jsem věděl - že chci dosáhnout rekordu. Po všech těch zkušenostech s velkými sestavami se mi zdálo, že bych toho letos dosáhnout mohl. K mému překvapení jsem obdržel pozvání již následující týden. Až později jsem zjistil, že jsem vcelku náhodně trefil velmi vhodnou kombinaci mých schopností a zkušeností do textu přihlášek, které jsem rozeslal. Měl jsem zkušenosti s organizováním různých akcí, i s AFF, Kate věděla o mých schopnostech pro velké sestavy, byl jsem s Georgem držitelem rekordu ve státě Arizona, i když přesto jsem se zatím o nic tak velkého dosud nepokusil.

V tomto období jsem také hodně skákal s Julií Richterovou, ZÁZRAKEM s pouhými třemi sty seskoky, která též obdržela pozvánku na třístovkovou formaci. Vyzkoušeli jsme si toto léto spolu několik velkých sestav. V tuto chvíli jsem měl 2800 seskoků, ale většina z nich byla se studenty anebo opravdu špatné RW skoky. Dost dobře ale fungovalo nejen s někým společně skákat, ale i sdílet společný pokoj - myslím, že jsem se hodně naučil, když jsem pozoroval, jakým způsobem se sama učí a snažil se jí věrně napodobovat.

Když jsme se dostavili do Eloy v prosinci 2002, vpomínám si, že jsem byl doslova vyděšený. Taková halda lidí! A to jsem nikdy nedělal nic většího než 120way sestavu ! První seskoky byly dost nepovedené. Očekával jsem rychlost volného pádu cca kolem 190 km/h (což nám taky řekli, že máme očekávat) a já jsem hned při druhém skoku podpadnul sestavu. Pevně rozhodnutý, že se to propříště už nestane, našil jsem si v noci na hotelovém pokoji na kombinézu dodatečné látkové pruhy, které měly zajistit, že budu padat pomaleji.
Příští ráno - ejhle! Podpadnul jsem znova. Sakra, vypadá to, že mě brzo kopnou do zadku. Pět seskoků tímto způsobem a začnou uvažovat, jak se mě zbavit. Začal jsem trekovat od 18,000 stop podle plánu a skončil nějakých 5 km od letiště. Přistál jsem a sledoval, jak někdo přistává vedle mě. A nebyl to jen tak někdo, nýbrž Dan BC, jeden z organizátorů. Mohlo by být ještě hůř? Mám se zastřelit právě tady na místě ?
"Hej, proč přistáváš tímto způsobem?" zeptal se.
"No, podpadnul jsem," zněla má odpověď.
"Fakt? Já taky. Jaká byla rychlost volného pádu?"
Myslel jsem si, že se nemůže stát nic, co by vylepšilo dojem z tohoto skoku, ale vidíte, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Jestliže mohl podpadnout i sám veliký Dan BC, tak ani já nemám důvod cítit se tak blbě jak ještě před chvílí.

Před příštím seskokem jsem byl absolutně rozhodnutý, že tentokrát nepodpadnu.Vzal jsem si nadýchanou kombinézu, přes kterou jsem si ještě přetáhnul svetr. Vypadal jsem jak panáček od Michelinu. To taky způsobilo, že i při pěkném mrazu při výskoku mi bylo docela teplo.

Seskoky se neustále zlepšovaly. Julie a já jsme odešli o něco dříve, dali si večeři a porovnávali svoje záznamy, zatímco „tvrdší" skokani se šli do knajpy opít. Jak se dá zvládnout rekordní sestava pod parou? Nechápu to.
Ve čtvrtek jsme to konečně dokázali - v posledním skoku toho dne. Každý to věděl v momentě, kdy jsme otevírali a každý přistál na hlavní plochu bez ohledu na to, kde měl určené místo přistání. Následovalo množství pláče a objímání zatímco Duffy Fainer řečnil k čumilům. "Zatleskejte těmto talentovaným, vytrvalým atletům! Právě jste viděli, jak se tvoří historie, přátelé." Aniž bychom čekali na závěrečnou řeč, okamžitě jsme začali s přípitky. Tu noc to bylo super. Vzpomínám si, že jsem byl součástí 200 členné skupiny jihoamerických tanců v hangáru, zatímco ostatní pořád odbíhali pro alkohol. Poté, co byl rekord oficiálně vyhlášen, zamířili jsme ještě do knajpy pořádně to oslavit (vím minimálně o třech lidech, kteří se následující den na alkohol nemohli ani podívat). Vrátili jsme se na hotel o půlnoci, zpívali jsme písničky od REM a řvali jsme u toho z plných plic.
Následujícího dne jsme moudře odvolali pokus o 310way sestavu; pár lidí bylo sotva schopných udržet se na nohou (na jejich obhajobu chci ale říct, že to bylo zasloužené). Pozítří jsme se několikrát pokusili 300way rekord překonat, ale neúspěšně. Dostal jsem ale šanci vzít si prsní kameru a natočit seskoky, prostě něco, do čeho jsem se dosud bál pustit. Povedlo se mi pořídit super videozáznam.
Tu noc jsem si balil věci a taky se procházel po hangáru a prohlížel jsem si poházené plány a obrázky seskoků. Sebral jsem tam jeden z velkých seskokových diagramů - cca 1m x 1m (včetně jmen skokanů) a pověsil si ho v kanceláři. Přiležitostně se na něj dívám a jsem nadšený, že jsem byl součástí něčeho tak obrovského. I po tak dlouhé době mám pocit, že ta věc pořád vypadá neskutečně veliká.


V příštím roce Světový Tým dosáhl sestavy o 372 lidech a já jsem byl při tom. Tentokrát s tím bylo podstatně méně starostí. Tak, jak věci ve Vašem skákání postupují vpřed, je složité vítězit "prostým sestavením formace na světový rekord" s dostačující zkušeností. Zapojil jsem se do Rustyho týmu a strávil jsem dva týdny v Koratu (a potom jeden velmi stresující den v Tahkli), kdy jsme dosáhli rekord v 357way sestavě. Nejvíc se mi z té doby vryl do paměti poslední seskok. Už jsme dosáhli 357, takže poslední skok byl brnkačka. A poprvé v životě jsem pozoroval, jak se na nás valí bouřkové mraky, i vesničku plnou barev pode mnou a horský masív na obzoru a uvědomil si, jak je to odlišné od seskoků ve Státech. Když jsme přistáli, obklopili nás vesničané, kteří nám donesli grapefruity a pivo. Než jsme proběhli clonou mírného deště a nasedli do letadla na zpáteční cestu, polovina parašutistů už byla opilá.


400way Nyní jsem za sebou zanechl další rekord - 400way. A i když asi neexistuje rekord v sestavách jako tento, aby se někdy mohl stát "zastaralým", zjistil jsem, že najednou potřebuji více času na to, abych se mohl věnovat i dalším činnostem mezi které patří i zajít si občas s přáteli do restaurace. Takže nakonec doufám, že brzo opustím toto zaměstnání a budu se tak moci věnovat výrobě triček, nebo fotografování města ze střechy. Mám pocit, že těch 100-kových a i více -kových sestav bylo docela dost (dosud přes 250) a dost bylo i seskoků z velké výšky (přes 100), takže jsem mohl dokonale poznat svoji práci, a mohu se tak nyní začít věnovat věcem, které mě při tomto způsobu života zatím jenom míjely.
A to nejpodivnější nakonec - plně jsem si uvědomil, jak relativní některé věci mohou být (a to nemyslím jako žert), když jsem se po třech týdnech strávených v Thajsku (a jednom v Austrálii) vrátil do kanceláře. Vešel jsem, zkontroloval e-maily, a začal obvolávat lidi. A v jednu chvíli jsem se zadíval na velkou strukturu sestavy o 300 lidech na zdi. A pomyslel si: "Víš, ono to vlastně tak obrovské nebylo."

 




  Komentáře (2)
RSS komentáře
 1 Přidal Petr, 10. 11. 2007 09:48
Nj, pompézní američan. 8)
 2 Přidal jaro, 07. 02. 2009 18:06
cool clanok 
milujem vlastnu skusenost "dobru" aj "zlu"

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved

 
< Předch.   Další >