Hledání

Přihlášení

Home arrow Články arrow Zajímavosti arrow Světlo na konci tunelu
Světlo na konci tunelu PDF Tisk E-mail
Autor: Lukáš Codr, 09. 08. 2007 (5670x shlédnuto)

Skyventure logo S volným pádem se dá začít všelijak. Pro někoho bylo „tenkrát poprvé“ na tandemu, jiný si málem stříknul do trenek při první stabilizaci a dalšího drželi dva instruktoři. Jak ale vypadá první volný pád v tunelu? A jak si pak takový tunelář zvyká na skutečné seskoky? Věřte nebo ne, byl to pěkný hukot...

Představte si klasickou situaci – za oknem zima a vítr a vy se nemůžete dočkat, až se před vámi konečně otevřou dveře turboletu a do záznamníku si napíšete AFF Level 1. Jenže do června daleko, a tak přemýšlíte a bádáte, jak nejlíp zabít čas. Náhodou objevíte pár videí z tunelu, podíváte se na mapu a zjistíte, že to k nejbližšímu SkyVenture máte ze školy jenom dvě hodiny letadlem. Stačí par e-mailů a rezervace je na světě...

A tak jsem se jednoho květnového rána vypravil z Chicaga do Denveru. Na malebném letišti na úpatí Skalistých hor již čekalo připravené auto a po půl hodince jízdy jsem zaparkoval před zvláštní hranatou budovou, která do širokého okolí hučela hlubokým rachotem proudícího vzduchu. Ano, SkyVenture Colorado, jeden z nejmodernějších větrných tunelů v USA.

tunel Skyventure Colorado

Na začátek se sluší poznamenat, že denverský tunel nepatří ke klasickým parašutistickým výcvikovým střediskům – podle provozovatelů je nějakých 95% všech zákazníků 2D, prototypově „rodinka na výletě za nákupy“, „školní zájezd“, nebo „firemní posezení“. Tomu také odpovídala nesmírně pohodová atmosféra všude kolem, kdy na nějaké té půlhodině moc nesejde. Že jsem přišel o dvě hodiny dřív? Žádný problém – jestli chci, můžu jít létat klidně hned, časové sloty se přidělují dost flexibilně.

Ještě jsem se ani nestačil rozkoukat a holky z recepce mi začaly představovat instruktora. Ujal se mne Dan. Hned se ptal, jestli už jsem skákal a kolikrát. Nesměle jsem pípnul, že zatím jenom šestkrát static line. Zasmál se, že to vůbec nevadí, že on má těch seskoků jenom sedmadvacet. Celkem by mě zajímalo, jak vypadá takový sedmadvacátý seskok člověka, který dělá instruktora v různých tunelech už nějakých šest let...

Moc jsme se nezdržovali povídáním a šli na první školení. Nafasoval jsem kombinézu, chrániče loktů a kolen, helmu a brýle, ale než jsem si to všechno stačil obléct, už tu byl Dan s vozíčkem. A začal suchý trénink. Nejdřív krátká přednáška o prsní poloze, potom něco málo o plochých otáčkách, cvičení na vozíčku a ještě pár slov o nácviku otevírání (což bylo obzvláště pikantní, protože jsem do té doby ani nevěděl, jak takový uvolňovač výtažného padáčku vypadá a kde přesně je). Školení před prvním blokem zabralo tak půlhodinku a Dan ho ukončil s tím, že bude lepší, když se zbytek naučím přímo v tunelu.

A tak začal první tříminutový timeslot. Vůbec jsem nevěděl, co čekat, když se za námi zaklaply skleněné dveře a my se posadili na lavici v tunelovém zázemí. Před námi zrovna dolétala nějaká dvojice výletníků a už mě Dan tlačí dovnitř. Náraz vzduchu byl sice znatelný, ale nikterak stresující, protože obsluha výrazně snížila výkon. Dan zůstal stát a přitlačil mě dolů na síť, abych si zkusil prohnutí a pár otáček (jeho metodu „přestav si, že řídíš náklaďák s obrovským volantem“ úspěšně používám dodnes). Co si budeme vyprávět – plácal jsem se tam jak ryba na suchu a pořádně omlátil jak instruktora, tak skleněné stěny tunelu.

Létání v tunelu

Po třech minutách mě Dan vyvlekl ven, aby mohla létat další dvojice a já se tak nějak snažil pochopit, co se dělo. Chmury a depresi z toho, že to nikdy nezvládnu, rozehnal až široký úsměv instruktora a klasické americké „wow, great job!“. Pak přišly další tři minuty točení na síti a když Dan viděl, že už pomalu ale jistě začínám držet směr, ukázal na kontrolní stanoviště, ať zvýší rychlost. Vyletěl jsem do vzduchu, leknul jsem se, předvedl vlaštovku a po metru letu se zabořil hlavou napřed do sítě. Dan se smál a když jsem odešel (rozuměj „byl jsem odhozen“) ven na lavičku, zůstal na chvíli v tunelu a přes sklo mi předváděl, co jsem dělal špatně, jak jsem se u toho vyděšeně tvářil a jak se mám pořádně prohnout a zvedat hlavu.

Někdy ke konci osmé minuty jsem už jakž takž držel rovnováhu (i zavřenou pusu) a byl schopen vnímat Danovy pokyny. Udělal jsem dokonce pár plochých otáček, pravda, plus mínus dva metry výšky, a užíval si toho, že se dokážu položit na vzduch, držet prohnutí i hlavu nahoře. Ale pak to přišlo. Dan mi s ďábelským výrazem ve tváři ukázal 5000 feetů. Odmával jsem to (první rána do stěny), sáhnul dozadu a... bum! Opět hlavou do sítě. Takže znova, 5000, mávání, bum! A ještě jednou, dvakrát, třikrát.

Létání v tunelu

Tady se projevily dvě úžasné výhody tunelu. Pokud se vám totiž nějaká úloha nepovede, nic se neděje – instruktor prostě zavrtí hlavou a vy opakujete. A za nějaké tři minuty timeslotu těch opakování zvládnete opravdu hodně, bez nějakého stresu z blížící se země. Navíc bylo za jednou ze stěn zrcadlo, takže když chudák Dan viděl, že mi nohy při otevírání dělají psí kusy, dohodli jsme se, že při každém nácviku se nejdřív otočím před zrcadlo, stabilizuji se s rukou za zády a budu sledovat, co dělají nohy. Kupodivu to fungovalo.

Dvacet minut bylo na první den až až, a tak jsem zmizel na hotel. Večer jsem konečně pochopil, co znamená onen „tunelový syndrom“, před kterým mě instruktoři varovali. Záda začala neskutečně bolet a já v duchu děkoval panu Hiltonovi za instalaci vířivky na pokoj a japonským soudruhům z Nissanu za ergonomické sedadlo jejich modelu 350Z. Přiznám se, že nechápu, jak zvládají tunelové týmy své několikahodinové tréninky...

Druhý den mě čekalo zbylých čtyřicet minut, které jsme věnovali procvičování polohy, otáčkám a otvírání. Dan si také připravil zvláštní úlohu nazvanou čtverce. Ta spočívala v několikanásobném opakování letu vpřed, stoupání, letu vzad a klesání, samozřejmě s „kontrolou výškoměru“ po každém kolečku. V jednom slotu jsem dělal čtverce pomalu a až nadoraz ke stěně, jindy jsem je zase měl dělat rychle s tím, že mohu klidně nastoupat až nad skleněné stěny. Rychlé uklesávání se zastavením těsně nad sítí byl celkem adrenalin.

Protože se kolem poledne začali za sklem rojit první „civilové“ a já se po nějaké půlhodince cítil v tunelu jako doma, přišla další úloha. Dan vždycky ukázal prstem na místo na stěně a já měl k danému místu přiletět a také se ho dotknout. Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo – jakýkoliv prudký pohyb rukou vpřed totiž znamenal ztrátu stability. Nakonec jsem se ale dobře bavil já i diváci za sklem.

Létání v tunelu

Na posledních patnáct minut jsme se dohodli, že si vyzkouším základy letu na zádech a pár dalších užitečných věcí. Takže zase zpátky na síť a plácání pokračovalo. Nakonec jsem sice na síti pár plochých otáček udělal, ale po konci timeslotu jsme se dohodli, že tohle cestou nepůjdeme a že se raději naučím přechod zpět do prsní polohy. Zaplaťpánbůh za to. Nakonec jsem si také vyzkoušel létání poslepu, kdy člověk vnímá pohyby mnohem intenzivněji a také otáčky jenom s použitím nohou a nějaké slajdování do stran. Finální účet za hodinu čistého času s instruktorem v tunelu (spíš to bylo víc, protože jsme často přetahovali) byl lehce nad 800 dolarů (cca 17 tisíc Kč). Tehdy jsem to ještě nedocenil, ale po shlédnutí ceníků evropských tunelů jsem litoval, že jsem nezůstal v Coloradu ještě o pár dní déle.

Uběhlo pár týdnů a já jsem seděl v kolínském turboletu, který pomalu stoupal na kopec. Vpravo Lojzek, vlevo Kudla, z druhé strany se zubí Hanka s kamerou. Krve by se ve mne nedořezal, v obličeji jsem byl bělejší než stěna natřená Primalexem a v hlavě všechny ty řeči hospodských rejpalů o tom, že mě vlastně nemají instruktoři co učit a že takového studenta by také chtěli. Realita byla samozřejmě někde úplně jinde. Jakmile jsme vyskočili z mašiny (což si moc nepamatuji, ale naštěstí je vše na videu), začal jsem zjišťovat, že zlaté tunelové časy skončily...

V první řadě mě překvapil neskutečný rachot a rychlost volného pádu. V tunelu byl proud vzduchu výrazně pomalejší a člověk se tak mohl lépe uvolnit a věnovat se úlohám, aniž by ho při tom rychlost rozčilovala. Pak tu byl samozřejmě pocit blížící se země a neustálá snaha kontrolovat výškoměr – zatímco v tunelu jsem měl ruce v boxu a jenom mírně otočil hlavou, tady jsem cpal ruce dopředu, protože každý pohyb hlavy do strany znamenal drobnou ztrátu stability. No a nakonec přechod z absolutních souřadnic do souřadnic relativních. Zjednodušeně řečeno – v tunelu máte pevné zdi a proměnlivou rychlost vzduchu, takže přesně víte, kdy visíte na místě, kdy klesáte a kdy zase stoupáte. V reálu člověk neví, jestli náhodou necouvá a nepřizabije kameramana, ani jestli nemá náhodou klesat rychleji (asi ano, když jsem nafasoval hned dva zátěžové pásy a kamera křidélka). Nikde žádná obsluha, která by mohla přidat výkon, nikde žádný odpočet zbývajícího času v timeslotu a diváci v integrálách mě ne a ne pustit. A na přetahování času se tu také nehraje.

Dobrá, možná s tím popisem seskoku trochu přeháním, ostatně jako asi každý, kdo má naskákáno něco málo přes tucet. Tunelový trénink mohu nováčkům jenom doporučit, protože studenta naučí základní návyky, které se mu budou při volném pádu v reálu víc než hodit (stabilní poloha, jistota v otáčkách, stoupání, klesání, kompenzace při otevírání). Člověka v tunelu nestresuje blížící se zem, může se věnovat tréninku a když se mu „náhodou“ něco nepovede, má dost času na opakování. Pohyb v absolutních souřadnicích je také super – držet se na místě opravdu znamená být jako přibitý na pár centimetrech s konstantní pádovou rychlostí a možností neustálé kontroly pozice. Rozhodně bych ale s instruktorem dohodnul vyšší rychlost v pokročilejších fázích tréninku, která by lépe odpovídala skutečnému volnému pádu – jinak si člověk zvykne na to, že se nemusí moc prohýbat, a nucené prohnutí v reálu ho připraví o pohodu a koncentraci na úlohy. A právě o pohodě při volném pádu je tunel především.

Pokud máte tu možnost, určitě si létání v tunelu s nějakým dobrým instruktorem vyzkoušejte. Osobně doufám, že se do SkyVenture v Denveru ještě párkrát podívám – jsou tu přece sedáky, headdown, manta...




  Komentáře (2)
RSS komentáře
 1 Přidal Hanka, 13. 08. 2007 18:28
Cociku, dovolila jsem si do článku vložit ještě odkaz na Tvé video z tunelu;)
 2 Přidal Save77, 19. 08. 2007 16:35
Moc pěkný a poučný článek. 
Jsem ráda, že sis celý svůj super zážitek nenechal pro sebe a podělil se o něj s ostatními! :)

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved

 
< Předch.   Další >