Hledání

Přihlášení

Home arrow Články arrow Zajímavosti arrow Světový sekvenční rekord - 117-way: 2 body
Světový sekvenční rekord - 117-way: 2 body PDF Tisk E-mail
Autor: Hana Uríková, 28. 12. 2014 (4104x shlédnuto)
logoV říjnu 2014 jsem se v Perris Valley, USA, účastnila 2 světových rekordů. Odjakživa jsem si různé zážitky sepisovala s tím, že se k nim budu na stará kolena vracet. A událost, jaká byla v Perris Valley, pro mne mělo smysl zaznamenat. Chtěla jsem udělat zkrácenou verzi článku speciálně pro 4000.cz, ale z důvodu nedostatku času a nechuti upravovat po sobě jakékoliv texty zveřejním článek celý. Koho zajímá čistě skákání, goto kapitola Den 6 :-)

Přemýšlím, jak jsem se k tak úžasné akci vlastně dostala a opravdu nevím, kde to všechno začalo. Jestli v únoru tohoto roku, kdy jsem v pomatení mysli vyplnila mnohostránkovou  přihlášku a odeslala ji organizátorům ženského světového rekordu, nebo vloni v Polsku, kde jsem poprvé skákala pokusy o 100-way, nebo před pár lety v Klatovech, kam jsem jednoho dne přišla s padákem v jedné ruce a stanem v druhé ruce s touhou začít skákat větší sestavy a kde se mne ujali špičkoví load organizátoři na velké sestavy a nebo v roce 2006 v Příbrami, kde Lojzek organizoval velké sestavy ze dvou letadel s německými přáteli (a kde byl jediný z Čechů) a kde mne přesvědčil na společný seskok s nimi a já poprvé zažila  opravdovou bigway (byla to 17-way se třemi body a málem mi vypadly oči nadšením).

Ale asi se nejvíce hodí začít zprávou, která mně přišla do Facebookové schránky 6. září 2014 (tedy měsíc před událostí), a to přímo od Toma Jenkinse, jednoho z organizátorů rekordu. Zatímco jsem v sobotu večer znudeně listovala Facebookem, objevila se nová zpráva: "Hana. This may be very late notice. But you have a slot on the Womens World Record in Perris next month if you can make it. Please contact me. Or Kate Cooper-Jensen." Několik minut jsem fascinovaně četla tu zprávu pořád dokola, než jsem uvěřila, že bdím. Teprve za několik minut jsem na klávesnici vyťukala stručnou odpověď: "Hi Thomas, I will be there!". Měla jsem hrubou představu o nákladech akce, ale netušila jsem, jestli seženu letenky, jestli potřebuji vízum, že nemám pas, že netuším, kde tam bydlet ani jak se dostat na dropzónu. Tyto organizační záležitosti pro mne představují značný stres, nicméně pozvánku na Světový rekord nelze odmítnout. Velké sestavy jsou můj sen a největší sestava je megasen.

O co v rekordu šlo? Jedná se o sekvenční rekord, kdy je cílem chytit sekvenci dvou bodů. Stávající rekord (smíšený - sestava, kde jsou muži i ženy) byl 110-way se 2 body. Nový rekord je naplánován na 120-way se 2 body. Organizátoři tedy uložili poměrně smělý cíl - pokořit stávající smíšený rekord, a to týmem lidí, složeným výhradně z žen a ustanovit tím současně celkový i ženský světový rekord. 2 světové rekordy v jednom seskoku. Během příštích dní jsem vyřídila všechny potřebné formality a dokonce se mi podařilo zajistit si spolujízdu z Los Angeles do Perris Valley. Půjčka auta na místě totiž pro mne nepřipadala v úvahu jednak z finančních důvodů, druhak z čistě praktických důvodů - představa, jak já coby sváteční a ne moc dobrý řidič, jezdím v LA po x-proudých silnicích je skutečně absurdní. Jelikož jsem nikdy nebyla v Americe, ani jsem nikdy necestovala sama, byla pro mne cesta na místo téměř noční můrou. Paradoxně jsem neměla obavy ze seskoků, ale výhradně z toho, jak se do Perris dostat.

Nastal den D a já vyrazila na pražskou Ruzyni. Naše letadlo odstartovalo do Londýna o 30 minut později. V Londýně jsem měla na přestup na let do Los Angeles jen 70 minut, což mne vyburcovalo k u mne nevídané asertivitě, až agresivitě, kdy jsem drze předbíhala všechny, kdo si to nechali líbit, dokonce i ty, kteří si to líbit nechtěli nechat a svůj let jsem stihla bez přehánění doslova v posledních vteřinách. Za mnou zavřeli naši gate a poté, co jsem se zpocená a nervově vyřízená zhroutila do svého sedadla, nám pilot oznámil, že 3 lidé let nestihli a budeme mít 20 minut zpoždění, protože se musí najít a vyložit jejich zavazadla. Jak málo stačilo, abych byla mezi nimi! Tímto okamžikem jsem považovala všechny zásadní překážky za překonané a uvěřila jsem tomu, že novému světovému rekordu již nestoji nic v cestě:-)

 


 

Doprava do Perris proběhla dle plánua a po příjezdu na dropzónu jsem zvládla jen checkin a  zapadla do postele. Další den jsem se probudila už ve 4 hodiny ráno a i když jsem byla unavená a moc chtěla spát, už to prostě nešlo. Začala jsem tedy studovat manuál, který jsme měli za úkol přečíst ještě před ranním nástupem. Zapamatovala jsem si tedy jména mé kapitánky sektoru, kapitánky letadla, svého čísla slotu, jména lidí, na které se zapojuji a kteří byli po mé pravé a levé straně, svoji pozici v sektoru, pozici v letounu při výskoku a samozřejmě letoun, do kterého patřím a výšku rozchodu a otevírání. Pozorně jsem si prostudovala plány mojí části sestavy, rozchodu mojí vlny a pravidel pro přistávání. Přestože se některé věci se později měnily (slot, lidi okolo, pozice v letounu, výšky rozchodu apod., byla jsem později hodně ráda, že jsem tomuto manuálu věnovala dostatek času. Na rozdíl od ostatních účastnic jsem zde byla sama za sebe, nikoho jsem neznala a občas jsem měla i problém s jazykovou bariérou (obzvláště v našem sektoru, kde bylo mnoho Rusek a Lenka, kapitánka sektoru, občas mluvila jen rusky).Manuál nás také upozorňoval na specifika seskoků z větších výšek a na skutečnost, že všechny seskoky (i ty tréninkové, které budou jen z 4900 metrů), budeme ze cvičných důvodů skákat s kanylou s kyslíkem. Kanylu obdržíme při ranním nástupu, v letounu si ji zavedeme do nosu před nasazením přilby a hadičkou, která nám bude vykukovat z pod přilby se připojíme na rozvod v letounu. Takto mohou být na kyslík napojeni do poslední vteřiny před výskokem i floateři, kteří vylézají ven z letounu.

 


 

Den 1 a 2

V 7 ráno jsem konečně vyrazila na letiště, kde jsem se připravila na seskoky a začala se seznamovat s ostatními účastnicemi rekordu. Poté bylo celé dopoledne bezpečnostní školení, postupně se nám představily kapitánky jednotlivých sektorů a rovněž jsme byly seznámeny s plány následujících seskoků. První dva dny jsou určeny tréninkovým seskokům ve třech menších skupinách - jedna skupina byl šedesátičlenný základ, a druhé dvě skupiny byly 2x 30way, kdy jsme měli za úkol se ve třicítce přibližovat na 4-way základ v co nejtěsnější formaci (tak, aby pokud možno simulovala náš sektor při rekordních pokusech). 4-way základ pro nás vytvořili špičkoví světoví organizátoři velkých sestav.

 

 

Při prvním seskoku jsem byla velmi nervózní, protože mi vadila nosní kanyla na kyslík, šla jsem poprvé z Twin Ottera, poprvé na nové dropzóně - zkrátka těch poprvé bylo poměrně dost. V průběhu dalších seskoků jsem už ale získala obvyklou jistotu a soustředila se na správnou pozici těla, na přesné přiblížení k sestavě a samozřejmě na trekování - vyšla na mne pozice leadera a při každém seskoku jsme měli, byť ve 30-way, za úkol trekovat jen do dvou stran (jako kdyby se rozcházeli dva maníci v 2-way).

 

 

Po otevření jsme tedy kolem sebe měli vždy dost padáků, a to i v takto malých sestavách. Účelem tréninkových 30-way bylo získat orientaci v daném sektoru a sladit se na organizátory danou pádovou rychlost 193-196 km/hod. Každý, kdo někdy skákal velké sestavy, ví, jaká je to dřina pro základ, aby tuto rychlost udržel po celou dobu seskoku konstantní. K udržení tohoto cíle je třeba, aby všichni pracovali na pádové rychlosti i po zapojení do sestavy a aby se dovážili pomocí závaží tak, aby se při volném pádu cítili komfortně, tedy měli rezervu jak dolů, tak nahoru, a to i tehdy, když dojde k výraznému zpomalení formace. Mnoho českých skokanů by se divilo, že závaží nosily i holky, které vyskakovaly ze zadních částí letadel a létaly na krajích formace. V průběhu prvních dvou dní se nestalo ani jednou, že by se naše sestava nechytila, většinou jsme ještě dělaly asi tři změny - stihlo by se těch změn víc, ale nebyly účelem daných seskoků, proto nepřicházely k dalším změnám klíče. Na konci druhého dne jsme si ještě skočily 2 skupiny dohromady jednu 60-way.

 


 

Den 3 a 4

Třetí den ráno nám organizátoři oznámili, že začínáme skákat tréninkové 120-way a budeme je skákat po příští dva dny. Pro některé z holek (včetně mne) to byla největší formace, jaké se kdy účastnily, ale organizátoři nám neustále kladli na srdce, ať se nenecháme stresovat velkým číslem. Poprvé skáču z formace o 6 letadlech. Jsem přímo ve vůdčím letadle a vyskakuji s Katyou jako poslední, poté přelétáváme za holky ve druhém sektoru a napojujeme se ve formaci na ně. Při prvním seskoku mi přijde trochu těžší se orientovat, i když jsme to celé na zemi prošly snad stokrát, ale při dalších skocích už jsem letěla vždy na jistotu.

Abych řekla pravdu, nepřijde mi nějak těžké přiletět do toho správného sektoru a tam se zapojit na toho správného člověka tím správným způsobem, pokud se koncentrujete skutečně jen na tento úkol a věnujete dostatek času vizualizaci svého letu při brífingu, při stoupání v letadle atd. Na co jsem se necítila být připravená, bylo 120 otevřených padáků ve vzduchu. Byly prostě všude! Nedovolila jsem si udělat téměř žádnou zatáčku a okolní prostor jsem kontrolovala neustále. Někdy vám zabere dost koncentrace už jenom to, abyste se nefixovali například na padák, který se nachází blízko vás nebo na kameramana, který by vám možná mohl udělat pěknou fotku, protože je hned za nebo nad vámi:-)

 


 

Během třetího a čtvrtého dne jsme tedy získali přehled o tom, jak to vypadá v tom kterém sektoru v kontextu takto velké sestavy, zlepšovali jsme práci v trekovacích týmech a postupně jsme dostali povoleno brát gripy. Na konci čtvrtého dne při seskoku z pouhých 5000 metrů tak bylo 5 sektorů ze 6 kompletních, a to ještě před objevení stuhy (ta byla klíčem pro přechod do druhého bodu, i když v daném seskoku jsme ještě neměli povoleno do druhého bodu přejít). Stuha však byla vypouštěna, protože Kate také potřebovala získat praxi v klíčování.

Přistávání v poušti byla občas poměrně dobrodružná - je to dáno tím, že i v poušti existují jistá atraktivnější místečka a můžete si být jisti, že při tomto počtu lidí ve vzduchu se ta stejná místečka, která se vám zdají atraktivnější, zdají atraktivnější i někomu dalšímu a dochází tak k určitému tlaku nad takovou "přistávací plochou". Je tedy třeba mít oči neustále oči na stopkách a mozek přepnut na "zapnuto". V každém případě je třeba dodržet směr přistání daný šipkou na dropzóně, i když to pro vás znamená přistání do pouště po větru mezi pichlavé keře. Pár takových jízd pouštním prachem jsem si vyzkoušela také a musím říci, že po takové jízdě na otevřené korbě džípu po prašných cestách v okolí dropzóny, jsem zavrhla čisté tričko na další seskok a jen jsem se přestříkala voňavkou a deodorantem s tím, že očista prostě bude muset vydržet do večera. Dan Brodsky- Chenfeld nás ostatně už druhý den skákání překřtil na "dirty girls", no překlad nechám na laskavém čtenáři.

Den 5

Po 4 tréninkových dnech už začínala být znát únava, za den jsme sice dělaly jen 4 seskoky, ale každému seskoku předcházelo asi hodinové sušení v poušti, v plné výstroji, helmě, se zátěžovými pásy a se vším, a to v 30 stupních teploty. Všechny jsme měly odřeniny z přistání, většina holek modřiny od zátěžových pásů, některé z nás trápil jetlag a do toho se začaly objevovat dust devils - vzdušné víry, které představují velké riziko pro parašutistu na otevřeném padáku. Když jsem se zeptala, co se stane, když se nebudu mít možnost dust devilu vyhnout a vletím do něj, bylo mi řečeno: "You will be injured. But most possibly, you will be dead." Několik zranění náš tým bohužel i potkalo, například zlomená noha, poraněný kotník (který se pár dnů po akci ukázal jako zlomená kůstka) atd.

 


 

Pátý den se nesl ve znamení pokusů o rekord a naše výkony podivně kolísaly - vždy jeden seskok byl naprosto úžasný a druhý seskok téměř katastrofa. Já osobně jsem se tento den začínala cítit trochu demotivovaná, protože jsem měla pocit, že nemůžeme nikdy udělat sekvenci dvou bodů, když nechytíme ani první bod. Ale zkušenější účastnice mne trpělivě vysvětlovaly, že celá sekvence je jen o prvním bodu - druhý bod už je jednoduchý. A že až budeme připravené, dostaneme větší výšku - aby se stihl druhý bod. Což jsme také už pátý den dostaly a začaly jsme tak skákat z výšky 5300 - 5500 metrů nad terénem. Při posledním seskoku tohoto dne bylo opět 5 sektorů ze 6 pochytaných a dokonce přešlo do druhého bodu! Šestý sektor vynechal první bod a šel rovnou do druhého bodu, kde chyběl jeden grip. Všichni upínáme svoje naděje na zítřek, protože před námi jsou poslední dva dny této akce a chytit rekord poslední den akce by bylo mnohem těžší, než chytit ho o den dříve.

 


 

Den 6 - rekordní den

Šestý den ráno se ale budíme do zamračeného dne. Trvá celé dopoledne, než se obloha konečně roztrhá a než nás Dan BC pošle do letadla (mezitím také bylo několik planých poplachů, takže jsme byly několik hodin pod permanentním tlakem v režimu stand by a dvakrát jsme se oblékly do "plné polní", abychom vše zase sundaly kvůli oblačnosti). Zde se naplno projevila profesionalita účastnic, neslyšela jsem od žádné z nich remcání, všechny byly vždy včas na brífingu, všechny se soustředily jen na příští seskok. Než jsme šly na první seskok dne, stihly jsme také všechny provozíkovat (postupně po jednotlivých sektorech) poslední fázi přilétávání k sestavě.

Nastupujeme do letadla, kde se jako obvykle ve 300 metrech odpoutám a sedám si ve Skyvanu na schůdek za pilota, abych mohla pozorovat okolní krajinu. Chvílemi zavírám oči a představuji si celý seskok. Ve výšce náletu otevíráme dveře, svítí zelená, soustředím se na klidné a pomalé dýchání a GO!

Běžím s Katyou, vyskočíme a vlevo od sebe hledám Holly v modré kombinéze, a také Lenku v červené, které jsou mými referenčními body. Přiletím do svého sektoru a pozoruji celou sestavu před a pode mnou, jak se krásně a plynule formuje. Celá sestava padá neuvěřitelně klidně, každý je přesně tam, kde má být, a celé to zapadá do sebe jako mozaika. Než vezmu grip, vím, že mám dost času a stihnu se ještě nadechnout a vydechnout, než chytím Katyu. Zatímco sleduji střed sestavy, nastavuji levou ruku pro Kelly, angličanku, která se napojuje na mne a se kterou se my tři s Katyou na sebe vždy culíme při trekování, rameno na rameni. Kelly mne chytá a náš sektor je tak opět kompletní. Cítím, jak sestava padá konstantní rychlostí, a hlavně, že v ní nejsou žádné větší tahy. Náš sektor lehce vlní do stran - doprava a doleva a snažím se kolenem srovnat osu tak, abych byla za Lenkou a Holly (kde také mám být). Držíme se celou věčnost a stuha pořád nikde - áááá tady je! Kate vytáhla stuhu ze svého rukávu a stuha nyní vlaje nad sestavou. Konečně se tedy pouštíme, odpočítáváme tři vteřiny a chytáme druhý tvar. Nedá mi to a i když koukám do středu, pošilhávám po krajích a začínám si být jistá, že tento seskok je rekordní. Klíčem k rozchodu je otevření Lynn přímo ze sestavy, Lynn otevírá, už vidím padáček a jakmile vidím její "vzdávající se" ruce, couvám ze sestavy a čekám, až se na mne otočí můj trekovací tým. Pak se pomalu otočím také a zvolna trekuji od sestavy, cítím, že mne Kelly chytá za pravou ruku, podívám se do leva a usměju se na Katyu a Mexičanku - obě se na mne tlemí, pusu od ucha k uchu. Zvláštní - tenhle pohled asi nezapomenu. Při rozchodu našeho trekovacího týmu vidím holky, jak letí každá svým směrem a těším se, až se s nimi po přistání obejmu a až se podělíme o pocity z tohoto seskoku.

Přistávám na malý kousek trávy k Danovi BC a ten se na mne usmívá a hlásí, že ze země to vypadalo dobře. Těsně za mnou přistává Kate Cooper a slyším ji, jak Danovi říká, že nemá pochyb o tom, že jsme byly chycené.Teď je tedy na rozhodčích, aby posoudili každý jednotlivý grip. Zhruba za hodinu se scházíme na debriefu v obřím hangáru a čekáme, co nám Kate řekne. Po celou dobu běží na obří obrazovce videa ze seskoku a tak jsme všechny nedočkavé a bojíme se, aby rozhodčí nepřišli s tím, že někdo držel špatný grip.

Kate pustí video ze seskoku a když dojde na zkompletování sestavy, dá na videu pauzu, otočí se do hangáru a zdvihne ukazováček (na znamení: "Toto je 1. bod". Stejně tak to ale mohlo znamenat: "A teď pozor!"). Pustí video dále, celý hangár ani nedýchá, napětí by se dalo krájet. Potom Kate znovu zapauzuje video na chyceném druhém bodu, otočí se na nás, usměje se a mlčky zdvihne dva prsty: 2 body. Ale taky "V" - vítězství. Následující výbuch radosti je asi největší euforií, jakou jsem kdy zažila. Nechávám se strhnout davem a objímám se se všemi znovu a znovu, z očí se mi derou slzy a ani se za ně nestydím, celé to trvá několik minut, než se Kate podaří uklidnit naše emoce.

 


 

Poté Kate oznamuje, že se pokusíme o tříbodový seskok, což by byly další dva světové rekordy. Znamením pro přechod do třetího bodu bude vypuštění stuhy - jakmile Kate stuhu pustí z ruky, bude to znamenat přechod do dalšího bodu. Ale po takové emoční náloži je skutečně velmi těžké se začít plně koncentrovat na příští seskok. V letadle jsem se několikrát přistihla, že myslím na minulý (rekordní) seskok a ne na ten příští a jen silou vůle jsem se nutila k vizualizaci příštího tříbodového seskoku. Seskok dopadl dle mého očekávání - tedy v sestavě byly vlny, některé holky podpadly, pádová rychlost neodpovídala zadání. Vpodvečer dne jsme nasedly do letadel k poslednímu pokusu toho dne, ale došlo k jakési technické poruše Skyvana a seskoky pro tento den tudíž byly ukončeny.

Sešly jsme se tedy znovu v hangáru, kde Kate oznámila konec celé akce - o den dříve, než bylo v plánu. Část neproskákaných seskoků nám měla být refundována s tím, že kdo má zájem, může se druhý den připojit k mužské skupině s Danem BC a skákat organizované velké sestavy ve smíšené skupině (50-60way). Zprvu mne předčasné ukončení akce mrzelo, ale když jsem pak na večerní párty viděla, jak to umí zejména rusky v oslavách rozjet, tak jsem již nelitovala, protože bylo zřejmé, že na druhý den bychom stejně nemohly skákat v plném počtu.

párty na japonský způsob Večerní oslava se nesla v duchu děkovaček, dekorování nových členů 100-way klubu (také jsem si došla pro svoji nášivku:-)) a koncertu skupiny Flash pants. Kdo nezažil, nepochopí:-) Rekordmanky z Japonska přinesly tradiční úbor a kdo chtěl, toho do něj oblékly a ochotně se s ním vyfotily. Zkoušely na mne to jejich saké, ale naštěstí jsem utekla tak akorát včas, abych byla schopna druhého dne skákat.

 

Den 7 a 8

V sobotu ráno se asi 15 holek včetně mne přidalo k mužské formaci a skvěle jsme si zaskákaly pod vedením Dana BC a Dougha Fortha. V neděli mne pak Katya naložila do auta, odvezla do outletu, kde jsem během 40 minut nakoupila dárky pro moje blízké a celý zbytek dne jsme strávily v luna parku, kde jsme vyzkoušely skoro všechny horské dráhy, které byly k mání - některé ty dráhy byly opravdu divoké! Večer jsem sedla do letadla natolik unavená, že jsem několikrát usnula během podávání večeře a jen s velkým přemáháním jsem se probouzela do té doby, než mi letuška odnesla tác s jídlem.Ve vteřině poté jsem usnula a probudila se až tři hodiny před přistáním v Londýně:-) Z Londýna jsem poslala zprávu našim, aby mne vyzvedli v Praze na letišti. Jaké bylo moje překvapení, když po příchodu do příletové haly kromě mých rodičů na mne čekal Lugi s Karlem! Nedojmula jsem se k slzám jenom díky tomu, že jsem byla v příliš velkém šoku:-) Moc děkuji za to milé přivítání kluci!

Nebudu tady děkovat ostatním účastnicím, organizátorům, kameramanům, pilotům, baličům atd. Všcihni víme, že velké sestavy nejsou o jednotlivcích, a že jsou výjimečné právě proto, že všichni a všechno musí fungovat najednou, v tu správnou chvíli. Ale chci pděkovat těm ostatním, bez kterých bych se této akce nikdy nemohla zúčastnit - Lojzek, naši, Žaneta a Eva Vokurková. Taky moc díky za cenné rady Martině Páté, Čočíkovi a Happymu a nakonec Danovi za nápad s dortem! A pak všem, co drželi palce. Díky!

Videí ze seskoků mám mnoho, ale neexistuje žádný oficiální sestřih z události. Mým nejoblíbenějším videem je tedy krátký sestřih od jedné z argentiňanek:

http://vimeo.com/109683586.

 

O ustavení nového světového rekordu se psalo všude:-)

 

 




  Napište první komentář
RSS komentáře

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved

 
< Předch.   Další >