Všechno to začalo docela nenápadně, plíživě. Jako většině malých dětí, se mi zdávalo o létání bez křídel. Byla jsem naštvaná kdykoliv jsem se ze snu probudila, že už je konec a já musím do školky. O víkendech na chalupě, kterou máme u Roudnice nad Labem, jsem s hlasitými výkřiky mávala na každé letadélko, které nad námi prolétlo. A o největší rozruch v mé dětské dušičce se postarali výsadkáři. Mami, mami, koukej, padašutisti! Křičela jsem až mi hlásek přeskakoval a prstíkem mířila nad horizont.

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou takhle budu skákat i já, nevěřila bych tomu ani náhodou.

Vlastně to není tak dávno, co jsem žila v domněnce, že parašutismus je výsadou vojáků. A v médiích se též moc neobjevoval. Až do doby, kdy se objevil u nás v práci nový zaměstnanec. Kolegové mě předem informovali, že je to parašutista. Po této zprávě jsem úplně ožila, oči se mi rozsvítily a honem jsem se hrnula seznámit s tím akčním člověkem. Ani jsem se nepředstavila, a místo svého jména vyhrkla: ty jsi paragán, jo?

A od této chvíle jsem v hlavě neměla nic jiného než to, že si chci skočit. Kolega Ruda byl velice ochotný a vstřícný člověk a mluvil o skydivingu s takovým zápalem a nadšením, že jsem se tetelila blahem a nepřála si nic jiného, než to prostě vyzkoušet. A tak jsem se poprvé dozvěděla o tandemu. Neváhala jsem našetřit potřebný peníz. Byla to těžká písemka. Můj jídelníček tvořily převážně suché rohlíky a polévky Made in China. Dokonce jsem přestala chodit do hospody a s výmluvou na migrénu odmítala obvyklá povyraženíčka s kamarádkou.

Výsledek však stál za to! Byla jsem v úplné extázi. Tandemový seskok mi doslova převrátil život vzhůru.

Po delší pauze jsem se rozhodla pokračovat tím, že udělám základní výcvik. Volný pád mi prostě učaroval, nebylo vyhnutí. Co na tom, že jsem prožívala chvíle strachu. Odměnou mi byl slastný nával, jehož následkem byl typický přiblblý úsměv, který na mém obličeji zůstal ještě několik hodin. Základní výcvik dopadl dobře, jen jsem od něj čekala trochu víc. Postrádala jsem i přátelštější přístup a větší péči o vyklepané nováčky.

Během zimního období, jsem díky šmejdění po internetu poznala partu skvělých lidí, zkušených skokanů, se kterými mi bylo moc fajn. A díky jim se vlastně začala dále odvíjet má skydiverská budoucnost. Navštěvovala jsem společné sedánky v hospůdkách. Ze všech stran se tam na mě valily informace, zážitky a zkušenosti tohoto úchvatně šíleného sportu. Byla to docela dobrá masáž psychiky. Hlavně když jsem se dozvěděla, co všechno se může v několika vteřinách stát. A že stačí jediné, jediné zaváhání, mnohdy několik vteřin k tomu, aby se člověk ocitl na hraně života a smrti.

Byla jsem však rozhodnutá. Nikdy bych se nesmířila s tím, že už nikdy neuvidím nad hlavou padák. Že už nikdy nevykročím svou nohou do toho nádherného 3D prostoru... že už nikdy nebudu mít ten přiblblý úsměv na tváři. Musela jsem do toho prostě jít. I když jsem měla velký strach. Bylo to silnější než já. Skočila jsem si pak ještě jedno lano a přemýšlela, co dál. Volný pád mi setsakramentsky chyběl a také mi bylo líto, že ještě nemohu skákat společně se svými kamarády.

Rozhodla jsem se absolvovat kurz AFF. Po přečtení skript a vyslechnutí názorů zkušených skydiverů, jsem došla k tomu, že tato metoda tzv. zrychleného výcviku seskoků parašutisty volným pádem, za pomocí dvou instruktorů, bude pro mě ideálním řešením.

Uklidňovala mě nejen představa, že jsem v rukou dvou zkušených instruktorů, ale i to, že si zbytečně nevypěstuji nějaké špatné návyky a když budu nahoře něco dělat špatně, instruktor mě na to ihned upozorní. Není to sice nejlevnější záležitost, ale většina předešlých absolventů nedá na kurz AFF dopustit a v žádném případě by neměnili. Dokonce jsou mnohem dál, než klasickou cestou a mají solidní výsledky. Mimochodem, takový výskok na automatické otevření tzv. lano (někdo říká trhačka), udělá též pěknou díru do kapsy... pak následuje hromada stabilizací. Takže v závěru to vlastně nakonec vyjde na stejno, pokud se momentálně nezrodí nějaký mimořádný paratalent.

Prostě začátky jsou vždy náročnější, zato nejkrásnější - jak říkává můj kamarád Ruda, který mě do tohoto nádherného světa namočil po kotníky a já nakonec zabředla úplně celá. A vůbec, ale vůbec mi to nevadí!

Nejdříve mě čekala teoretická příprava. Byli jsme celkem čtyři studenti. Já, Lucka, Standa a Viktor. Znali jsme se už z hospody U Havrana, kde se každou středu slézají paragáni, což odbourávalo jisté psychické zábrany. Zázemí nám poskytl Viktor, přímo v místě svého zaměstnání.

A jelikož nejsme žádní suchaři, byla docela sranda a vůbec nám nevadilo, že jsme se učili jednou v zasedačce, další hodina se odehrávala v místní jídelně a nakonec v hale před jídelnou. Tam se dobře trénovalo na pojízdných prkýnkách, což se pro změnu nelíbilo panu vrátnému. Vtrhl do haly s hlasitými výkřiky, označil nás za bandu opilců a chtěl, abychom okamžitě opustili budovu. Naštěstí jsme stejně končili a byla to naše poslední návštěva. Zbytek měl probíhat už na letišti. Všichni jsme se na den D, respektive 3D, nesmírně těšili.

Domů jsem se vracela s příjemným pocitem a v duchu si přehrávala vše, co nás Lojzek učil. Výskok z letadla, smluvené signály za volného pádu... vždyť je to docela brnkačka! Dny ubíhaly a pocit těšení se začal nepříjemně střídat s obavami. Radost se pomalu, ale jistě vytrácela a místo ní se dostavila starost. Zvládnu všechno? Co když zazmatkuji? Ne, to bude v pohodě, vždyť od toho tam budou instruktoři. Připadala jsem si jak rozhodčí v boxerském ringu. Zápasníky byli Strach a Vzruch , mistři v těžké váze. Pak následovalo Nadšení a Skepse. Do poslední chvíle byl vítěz nejistý...

Večer před odjezdem do Kolína, jsem byla podezřele klidná a usnula jak mimino... Ráno, při přípravě svačiny, jsem se přistihla, že si nahlas zpívám. Moje drahá polovička a pes již byli na cestě, zatím co já s dcerkou jsme čekaly na druhý odvoz. Každou chvíli měl dorazit. Počasí vypadalo celkem bledě. Hurá. Cože? Jak, hurá? Co to plácám za nesmysly?

Cesta ubíhala rychle a nepříjemný pocit v žaludku se stále nedostavoval. O to větší hrůzu jsem měla z toho, co stane až dorazíme. Blikající vysílač mě upozornil, že se blížíme k letišti. Na obzoru se náhle vylouply padáky. Otevíraly se nezávisle na sobě, po celém nebi a připomínaly pestré lístky exotické květiny. Opět se dostavil pocit vzrušení a radosti. Jsme na místě.

Popadla jsem dvě sportovní tašky a potácela se směrem k naší skupince, která se usídlila u manifestu. Skoro nikdo si nevšiml mého příchodu, všichni rozrušeně gestikulovali. Proti mě šel Ruda, který též ještě nezaznamenal mou přítomnost a jen tak pro sebe si říkal: No to je hustý, to je o hubu, já se na to nemůžu dívat. Fakt děsný. Důvodem rozruchu byl Viktor. Měl už za sebou první výskok, tzv. level 1. Jenže se nějak zapomenul při přistání a poslal padák pěkně po větru. Všichni přítomní s napětím sledovali, jak přistání dopadne. Dopadlo a to doslova. Naštěstí se Viktorovi nic nestalo, dokonce se usmíval. To to pěkně začíná. Navíc jsem už začala cítit to známé svírání v žaludku, ke kterému se posléze přidal tlak ve střevním ústrojí. Za chvíli připomínala barva mého obličeje, dobře archivní šunkový salám. Přesně takový, který náhodou zapomenete vyndat z batůžku po celodenním výšlapu v třicetistupňovém pařáku.

Odněkud se přihnal Lojza a vrazil mi do ruky několik papírů se slovy, že si napíšu malý testík. Sotva jsem dosedla na lavici před hospodou, která byla z logických důvodů neodmyslitelnou součástí letiště, pověsil se na mě Lojzkův synek, společně s mou Maruškou. Vítek byl malý čertík a tak mě všelijak pošťuchoval a "radil", kterou odpověď mám označit jako správnou. Aspoň jsem neměla čas na trému. Po odevzdání testu mi bylo oznámeno, že budu skákat po Standovi. To znamenalo za chvíli. Pro někoho byla hodina spousta času, ale dnes pro mě hodina znamenala pár minut.

Na Lucce jsem vydyndala oranžovou kombinézu, která se mi jevila jako dobře padnoucí. Ukázalo se však, že opak je pravdou. Podle Lojzy na mě příliš plandala. Jenže mi v ní bylo dobře a už jsem se nechtěla převlékat. Standa ležel na břiše a zkoušel si nácvik vytažení padáčku a mě opět polévalo horko. Zkoušela jsem nahmatat tepovou frekvenci. Vše bylo v normálu. Zatím. Náhle Standa se svými instruktory a Hankou, která naše seskoky zaznamenávala na kameru, zmizel v útrobách letounu L-410. Za ním následovali další parašutisté. Ozval se krátký vysoký svištivý zvuk. První vrtule se začala roztáčet a chvilku po ní druhá. Ucítila jsem známý odér kerosinu. Několik parašutistů vlajících ve větru od vrtulí, dobíhalo k letadlu. Roleta dveří se zavřela, Turbolet zvýšil otáčky a zvolna se kolébal na dráhu. Kolem postávaly hloučky zuřivě mávajících návštěvníků, kteří sem přijeli prožívat a podporovat své příbuzné a přátele, skákající v tandemu. Hlavou se mi rychlostí blesku promítl můj první seskok volným pádem v tandemu. To byl tehdy adrenalinový nářez! A teď tu stojím schlíple a skelným pohledem sleduji, jak se letadlo odlepilo od země a stoupá k nebesům. Někdo do mě zezadu plácl. Co to máš na sobě, to nemáš normální černou kombošku? Otočím se a spatřím vysmátý obličej Lugiho. Jistě jsi mě přišel psychicky podpořit, že? Neodpověděl, jen se škodolibě zachechtal. Tím mi naznačil, že to nejlepší mě teprve čeká. Nějak mi při tom čekání vyschlo v krku. Prolévala jsem hrdlo vodou, ale žízeň ne a ne uhasit. Měla jsem pocit, že čím víc piju, tím hůř. Bylo mi divně.

Rozplácla jsem se na Rudově balicím stole a zkoušela nacvičovat otevírání. Připadala jsem si jako prkno. Ježíš, to bude ostuda. Představovala jsem si, jak vyskakuji z letadla a zběsile mávám rukama a kopu nohama, v očích hrůzu štvané zvěře.

Ani jsem nevěděla jak, Standa bezpečně přistál a blížila se má chvíle. Mezitím ještě startovala Andula se záklaďáky, pak Turbolet s osazenstvem vedlejší paraškoly. Naposled jsem "na sucho" nacvičovala výskok z letadla.

Nevím, jestli někdo zaznamenal můj strach, ale připadala jsem si, jako když jdu na popravu. V letadle už byly usazené dva tandemy. Už ani nevím kdo mi řekl, ať natáhnu dlaně. Prsty se mi sice neklepaly, ale nějak zvlášť mě to neuklidnilo. Nastoupila jsem do letadla a sedla si na místo, které určil můj instruktor. Sám si sedl vedle mě. Naproti seděl Vláďa, který se mě snažil zbavit nervozity. Marně. Motory zahučely, roleta se s rachotem uzavřela a letadlo se začalo rozjíždět. Už nemůžu couvnout. V obličeji jsem cítila nesnesitelné horko. Hlavně dýchat, hlavně dýchat. A nezapomenout na odlehnutí uší. Víťa Podoubský zavelel připoutat se. Hypnotizovala jsem svůj výškoměr. Známé zhoupnutí mi prozradilo, že jsme ve vzduchu. Rukama jsem každou chvíli přejížděla po klikách odhozu a záložáku a šmátrala po trubce, která byla připevněná k výtažnému padáčku. Ručička výškoměru nemilosrdně šplhala ke dvojce. Jsme v polovině výšky výskoku. Proč jsem sem vůbec sakra lezla?

Očima jsem přejela usměvavé i soustředěné obličeje sportovců. Lojzkův pomocník Tomáš měl zavřené oči a evidentně si let užíval. Když se ke mně začal naklánět Lugi, věděla jsem, že zase začne s těmi svými pohřebními řečmi. Snažila jsem se vše obrátit v žert. Bylo mi jasné, že z toho má prču. Otázky typu závěť a poslední slova před smrtí se mi nepodařilo ignorovat. Tak jsem se aspoň dívala na smějícího se Rudu. Vláďa mi mačkal ruku a Hanka se spiklenecky usmívala. Nevím po kolikáté jsem naprázdno žvýkla a zívla, abych se zbavila zalehnutí uší. Začalo paragánské zdravení. S jistým ostychem jsem se přidala. 4000 metrů.

Roleta se náhle otevřela a do letadla se okamžitě nahrnul ledový vzduch a s ním, k mému úžasu, i sněhové vločky! Nahlas jsem zaklela, ale stejně to nikdo neslyšel. Ruda vyskočil z letadla v sedáku. Pak se zvedl Vláďa a nějakým záhadným způsobem mi zmizel z očí. V rychlosti jsem zahlédla červenobílé nohavice Lugiho, jak se ztrácejí v mlze. No tě pic. Kam všichni zmizeli? A už jsem stála nahrbená a pomalu se posunovala blíž a blíž. Dveře v letadle mi připadaly jako ledový chřtán.

Není čas na hrdinství. Musím se soustředit. Lojzek mě přidržoval za pravou nohu. V tom rachotu motorů a větru bylo houby slyšet a tak Lojzek nemohl zaslechnout mé zaváhání: Ty jo, já nevím, asi bych se na to měla vysrat. A dál jsem se přitom posunovala blíž ke dveřím. Don´t worry, be happy! Ještě že mě neslyšel. Stála jsem pokrčená v kolenou na hraně dveří tak, jak jsme se to učili. Pravou rukou jsem se chytila rámu dveří a levou vystrčila do bílého prostoru. Fakt trapný počasí, proč někde kolem nemůže být aspoň kus modrého? Kdykoliv jsem nahoře, musí být hnusně. Koukla jsem na Tomáše, který odpověděl kývnutím a hned na Lojzu. Nádech... a Ready, set, go! zvolala jsem hlasem nějakého podivínského úchyla, který se ukájí výskoky ze 4000 metrů.

Byla jsem venku dřív, než bych řekla "borůvkový koláč". S očima zapíchnutýma do té běloby jsem měla pocit, že ji rukama objímám. Honem se prohnout, blesklo mi hlavou. Měla jsem pootevřenou pusu, což způsobilo okamžitou deformaci v podobě běsného šklebu. Musel to být běsný škleb, protože jsem cítila, jak mi celá pusa brutálně vlaje pod náporem tlaku vzduchu. Přešla jsem hned na dýchání nosem. Koutkem oka jsem zaznamenala Lojzka a jeho ruku s palcem dolů, což znamenalo "prohnout". Prohnutí se opakovalo. Napadlo mě, že je mé tělo asi stále příliš prknoidního vzhledu.

Natahovala jsem se jak žížala a sledovala dál pokyny svého instruktora. Nácvik otevírání padáčku. Hrábla jsem pravou rukou dozadu a nahmátla plastovou rourku, která byla nesmírně důležitou součástí padákového kompletu. Dobrý, mám ji. Kontrola výšky... ještě dobrý. Následoval signál "velký okruh", který znamenal kontrolu obou instruktorů a výškoměru. Už mám 1800. Takže konec spolupráce. Neznatelně jsem zavrtěla hlavou do stran. Lojzek ukázal vztyčený palec. Znamenal otevření, ale já udělala ještě pouze nácvik. Na výškoměru bylo 1500m. Sakra musím hodit padáček. Jenže Lojza pochopitelně nechtěl čekat, až se uráčím uchopit rourku a ve chvíli, kdy jsem se chystala tasit, mě předběhl a otevřel sám. Přesně ve chvíli, kdy si kontejner s vrchlíkem razil cestu vzhůru k nebi, jsem marně zašmátrala po padáčku.

Lojza mi náhle zmizel z dohledu a než mi všechno došlo, následovalo škubnutí a už jsem visela na otevřeném padáku. Kolem se rozhostilo příjemné ticho. Chvíli jsem bez hnutí trčela v postroji. To byl ale sešup! Nářez! Mazec! Jóóóóóó! Božíííí! U všech plantážníků, kde je letiště a parašutisti? Otočila jsem hlavu a zjistila, že přímo za mými zády. Odbrzdila jsem padák a otočila ho směrem k letišti. Nešetřila jsem superlativy. Stejně mě nikdo neslyšel, tak jsem si mohla vesele plácat do větru co hrdlo ráčilo. Tohle je úplně nejvíc super žrádlo! A všichni v práci mi můžou od teďka políbit exkrementovník. Včetně manažera zakázky Maňase, který mě poslední dobou lezl na nervy. Jo... jo... Jóóóóóóóóóó!

Jenže po prožití extáze, dostaví se nesnáze - slova mého paragánského papá. Neměla bych už tak nějak zatočit vlevo? No radši ještě ne... to bych byla moc daleko od letiště. Můj padák však zřejmě svištěl o něco rychleji, než předešlé . A ejhle, žlutý koberec pode mnou. Obávaný rostlinný běhoun řepky olejky, metla a ostuda všech paragánů. Mno, jak vidno, dle všelijak klikatících se cestiček, koleček a rozplizlých lívanců, které zdaleka nepřipomínaly tajuplné kruhy nacházející se hlavně v obilí, skončilo v smrduté a lepkavé náruči řepky již několik zoufalců. Doufám, že ji přelétnu. Bohužel jsem začala klesat rychleji, než jsem předpokládala. Že já blbec nezatočila dřív. Aspoň čum na horizont, ať letíš rovně. Ještě jsem stihla zaklít cosi o zpropadeném řepném průmyslu a ladně vplula do zelenožlutého rostlinstva.

Jéé, já stojím na nohách. Bodejť ne, když mě podpíraly tlusté stvoly. Tak a teď co nejrychleji ven. Po levé straně bude manifest. Rovně vylezu ven na dráhu. Abych zjistila, kudy to bude kratší, musela jsem povyskočit. Takže rovně. Nejdříve jsem smotala vrchlík, který naštěstí zůstal rozprostřen na vršcích řepky. Po několika pokusech jít v před, jsem lehce zpanikařila. Vůbec to totiž nešlo! Potřebovala bych minimálně mačetu, pomyslela jsem si a plaše se ohlédla po nožíku v postroji. Budu si muset vystačit s nohama a rukama. Myslím, že pozorovat mě někdo shora, naskytl by se mu docela groteskní pohled. Chvílemi jsem si připadala jak Steven Seagal ve filmu Přepadení v Pacifiku. Myšlenka, že tu zdechnu opuštěná a bez pomoci, mi dávala sílu bojovat s tou protivnou vegetací. Člověk by neuvěřil, jak může být situace v řepce dramatická. Přitom na kraji letiště je taková řídká a dosahuje výšky sotva půl metru. To je asi následek ustavičného močení místního mužského osazenstva, kterým přijde zbytečné odbíhat na WC.

Zaslechla jsem volání. Ne... to jsou halucinace. Volání nabývalo na intenzitě. Poznala jsem Viktora a Gonda, mého miláčka. Hurá, jsem zachráněna! Neumřu. Budu žít dál a vesele létat v povětří! Klukům se musel naskytnout vskutku veselý pohled, protože když jsem v potu tváře rozhrnula poslední zbytky toho zeleného svinčíku, rozesmáli se z plna hrdla. Fakt je, že jsem měla opylený celý obličej a ještě plivala listí. Důležité však bylo, že jsem živá a zdravá, bez psychické újmy. Společně jsme odcházeli směrem k ostatním a já už měla na obličeji konečně ten očekávaný, pro začínající paragány typický, přiblblý výraz. Jak je na tom světě krásně! Sedla jsem si do hospůdky, poručila si malinovku a přes okraj sklenice sledovala cvrkot venku, nemohouc se již dočkat dalšího, doufejme že vydařenějšího seskoku. Vždyť ne nadarmo se říkává: Učený z nebe nespadl!

Komentáře (9)

1  Přidal Hanka, 03. 06. 2007 16:09 Bravo, Save! Pokracuj, tesim se na Tve dalsi skoky

2  Přidal Rosinka , 03. 06. 2007 18:57 Hezky Save!!   Neco tak 3D jsem dlouho necetla...

3  Přidal Stanislav, 04. 06. 2007 16:06 Povedená povídka. Vrátil jsem se na čas v čase

4  Přidal Laky, 04. 06. 2007 16:08 ten článek je fakt dobrý

5  Přidal Makeka, 04. 06. 2007 16:11 Fakt dobře napsaný, příjemné pohlazení po úmorném dni v práci, díky

6  Přidal Alexandr, 06. 06. 2007 12:57 první seskoky a první sex mají něco společného  - nemůžete se dočkat   - pak nějaký ten strach PŘED   - a přiblblý úsměv" PO   ...  jinak, piš dál, detito   ...  ...  ps. Vlado, nechat tady komentář, to je docela kvest kvůli potvrzovacímu kódu (pořad mi to nejde i na různých počítačích)

7  Přidal Wolfíček, 11. 06. 2007 19:45 Tak jsem to konečně dočetl a mám připitomělí výraz z přiblblim úsměvem   Krásný příběh šrutistko

8  Přidal Slim Jim, 12. 06. 2007 13:26 Gratulace k seskoku i k povídce!

9  Přidal Save77, 18. 06. 2007 16:47 Děkuji Vám všem. Mám radost, že se povídka líbila. Mám v plánu napsat volné pokračování.

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved