Hledání

Přihlášení

Home arrow Články arrow Zajímavosti arrow SkyVenture Colorado – RW minicamp 2007
SkyVenture Colorado – RW minicamp 2007 PDF Tisk E-mail
Autor: Lukáš Codr, 05. 11. 2007 (4549x shlédnuto)

skyventurelogoPostřehy a dojmy z tunelového RW tréninku pro naprosté začátečníky. Nechyběl pot, krev ani slzy...

 

Práce v softwarové firmě má své výhody i nevýhody - dala by se o nich napsat celá knížka. Jednou z příjemnějších výhod jsou služební cesty na západní pobřeží USA s možností mezipřistání dle vlastního výběru. Jasná volba na stop-over tak padla na Denver v Coloradu, kde mají tunel s velmi pohodovou atmosférou a přátelskými cenami. Slovo dalo slovo, e-mail dal e-mail a už jsem se mohl těšit na dva dny RW kurzu v tunelu zakončené koučovanými seskoky na horské dropzoně Mile-Hi (jak název napovídá, runway je 1600 metrů nad mořem a do tradičních 13,500 ft AGL, našich 4000 m, se chodí s kyslíkem - představte si pro srovnání seskok z 6 km na Sněžku).

Cesta z prosluněné Kalifornie zmítané lesními požáry proběhla bez větších incidentů, upgrade nebyl u United Airlines problém a jediné překvapení si tak připravilo počasí. Zatímco ráno v San Franciscu bylo nějakých osm, devět stupňů, v poledne už denverské sluníčko pěkně pálilo - 23 stupňů koncem října na horách, to je na naše poměry něco hodně neobvyklého. Ubytoval jsem se v hotelu pár minut od tunelu (byl vybavený bazénem a masážní vířivkou, což se ukázalo jako klíčová výhoda pro svalovou regeneraci) a vyrazil létat.

Už při vstupu do dveří mě slečna z obsluhy lehce překvapila, když se hned ptala, jestli jsem ten Lukáš, co tu má rezervaci na coaching. Teprve při pohledu na typicky zakulacené americké rodinky, které čekaly na svůj první let, mi došlo, jak přišla na to, že zrovna JÁ u nich budu příští dva dny pečený vařený. Ještě jsem se pozdravil s Danem, který mě učil před AFF základy volného pádu, a už si mě přebral Derek (bodyflight instructor supervisor, USPA AFFI, 3000+ seskoků, aktivní BASE jumper). Sedli jsme si do učebny a probrali, co vlastně od kurzu očekávám, kolik mám naskákáno a přidali pár veselých historek. Cíl tréninku byl v zásadě jasný - áčko jsem si dodělal týden před odletem, takže jsem se chtěl hlavně naučit mantu a vyzkoušet si úplné základy RW2.

Po dohodě jsme věnovali první den (něco přes 40 minut) správné pozici rukou, nácviku otáček pomocí nohou, bočních skluzů a obecně stabilitě. První dvacetiminutový blok (rozdělený na dvouapůlminutové sloty) jsme létali krátce po poledni, kdy kromě nás v tunelu vůbec nikdo nebyl a ani neprobíhala výuka veřejnosti, takže se mi kromě Dereka věnovali ještě další instruktoři. Fungovalo to takhle - první slot jsem odlétal v klasické poloze na břiše a moc se mi nechtělo dát ruce pod sebe, během time-outu pak tu samou lekci (v trochu kratším provedení) Derek zopakoval s instruktorem a za sklem mi ukazovali, co dělám špatně. V druhém slotu už jsem dal ruce trochu dolů, ale pořád to nebylo ono, takže změna a přišel nácvik stoupání (sudovat jak o život) a klesání (složit ruce pod sebe). Za nějakých deset minut už jsem byl jakž takž stabilní a přišel čas na nohy. No, co na to říct - když jsem nešvindloval a točil opravdu jenom nohama, tak jsem lítal po celém tunelu a pěkně se omlátil. Navíc mi trochu přestala fungovat hlava, takže další změna - boční skluzy. Tam naštěstí nebyl problém, takže jsme po hodinové pauze vyrazili na trénink stability.


Stabilitu zařadil Derek co nejdříve hlavně z jednoho důvodu - i když počítám AFF, tak jediní lidé, se kterými jsem kdy byl ve formaci, byli Lojzek, Hanka, Kudla a Rosina. U nich se tak nějak nedá předpokládat, že by do studenta naráželi nebo mu brali vzduch. Jakmile tedy trenér zjistil, že jsem byl těchto paragánských radostí zatím ušetřen, přišel se sadou pekelných cvičení. Začalo to poměrně jednoduše - držel jsem se na místě uprostřed tunelu, on si stoupnul vedle mě a snažil se mě odtlačit na stranu. Šel jsem do bočního skluzu, abych vyrovnal síly, ale tlačil čím dál víc. Nakonec jsem šel až na krev, pořádně jsem zabral a skončil s nepříjemnou křečí v zádech. Takže pět minut pauza, rozcvičení a pokračujeme dál. Ve chvíli, kdy mě tahal za gripy na nohou směrem dozadu a já táhnul vší silou vpřed, jsem se v duchu modlil, aby Markova kompozitní integrála (mimochodem sklidila mezi instruktory velmi kladné ohlasy) vydržela a já si nenabil kokos, kdyby mě Derek pustil. Naštěstí mě nepustil, ale helma svojí pevnost v průběhu dalších slotů prokázala víc než dostatečně.

Zajímavý byl trénink kradení vzduchu. Začali jsme tak, že jsem letěl na místě někde ve dvou metrech a trenér podemnou rychle procházel v mírném záklonu, takže mi vždy rozhodil jenom část těla. Potom jsem sletěl o něco níž a Derek podemnou začal máchat rukama. Byl to zajímavý pocit - zvlášť když mi vzal vzduch pod břichem a já se musel rozplácnout, abych držel výšku a neskončil na síti. Poté přišel zlatý hřeb celého programu - boční skluzy přes sebe. Oba jsme byli bokem k sobě na opačné straně tunelu, jeden z nás trochu nastoupal a na kývnutí jsme se bočním skluzem prohodili. Potom jsme si vyměnili výšku a šli přes sebe v opačném gardu (pořád v očním kontaktu s klíčem před každým přesunem). Z mé strany probíhaly manévry se střídavými úspěchy, což vzbudilo vlnu veselí u ostatních instruktorů, kteří zpoza skla častovali Dereka pohledy „užij si to tam s tím moulou". V posledních slotech ještě pár otáček nohou, nějaké stoupání/klesání a první den výcviku skončil.

Zapřísáhnul jsem se, že už neudělám chybu z jara, kdy jsem odfláknul svalovou regeneraci a jenom se natáhnul do vířivky. Dal jsem si proto na hotelu lehký trénink v posilovně a několik bazénů v klidném tempu proložených oddychem v bublinkách. Druhý den ráno sice záda trochu bolela, ale po dalším ranním rozcvičení a bazénu jsem ani nevěděl, že jsem v nějakém tunelu byl. Svalovou regeneraci po tréninku opravdu nepodceňujte, protože bez ní bych teď nemohl v pohodě sedět v letadle a psát tenhle článek (jarní trénink jsem cítil ještě tři dny potom).

Na začátku druhého dne, kdy už byly na řadě gripy a změny, jsme v učebně prošli videa z předchozího dne a zjistili jsme dvě nepříjemné věci. I když jsem měl lokty dole, hodně jsem natahoval ruce a nemohl bych se tak dostat dost blízko k parťákovi, ale co bylo horší - nedělal jsem otáčky podvědomě, byl jsem hodně ztuhlý a neustále nad pohyby přemýšlel. Hledali jsme proto způsob, jak výcvik nějak odlehčit, abych se srovnal a uklidnil. Nakonec pomohlo zrcadlo uprostřed jedné ze stěn tunelu. Na smluvený signál jsem se vždy k zrcadlu otočil, uklidnil se, srovnal ruce, udělal si pár otáček nebo vyzkoušel nějakou blbinu a vrátil se k tréninku.

Ten začal nácvikem správného očního kontaktu. Derek držel zásadu, že se nemám fixovat oči na gripy, ale neustále se dívat parťákovi do očí. Lehko se to řekne, ale těžko dělá. Při opposite nebo sidebodies to šlo, ale dělat compressed nebo cat a koukat při tom přes rameno, na to jsem si zvykal hodně dlouho. Potom přišly na řadu třistašedesátky na všechny možné způsoby. Nejdříve klasiky, kdy jsem se po každé z nich chytal rukou stojícího instruktora (cituji „jsi moc daleko, musíš se točit blíž u mě", „pořád jsi moc daleko, musíš blíž", „to nevadí, že nemám integrálu, kdybys mě měl kopnout, tak ti uhnu", „to nevadí, žes mi rozbil bradu, krev k ervéčkům prostě patří"). Potom chycení jednou rukou, třistašedesátka kombinovaná s bočním skluzem a chycení druhou rukou. Další v pořadí (bez chytání) třistašedesátky s bočním skluzem a stoupáním/klesáním a potom stoosmdesátky s bočním skluzem přes parťáka.


Protože mi hlava přestala brát složitější cviky, rozhodli jsme se trochu zpomalit a rozdělit zbývající čas na víc bloků. Pro zpestření jsem do další desetiminutovky nafasoval freefly kombinézu a zkoušel polohu na zádech. Po pěti minutách se všichni shodli, že ze mě freeflyista nikdy nebude a já se šel zase převlíkat. Na řadu přišly tréninky gripů. Na plastikovou tabulku za sklem jsme si rozepsali pár cvičení a Derek jenom operativně ukazoval, co budeme v kterém slotu dělat. Ruce už mi celkem fungovaly a vzdálenost jsem jakž takž držel, ale při compresed 180 compressed, sidebodies 90 sidebodies jsem začal vytuhávat. Takže pauza a změna - nácvik podávání nohou (vždy jsem musel podat nohy ve správné výšce Derekovi těsně k rukám, udělat 360, najít Dereka, který mezi tím schválně odletěl někam jinam, a zase podat nohy) a hra na tagovací babu (tj. nahánět v mantě instruktora po tunelu a rychle se dotýkat míst na stěnách, která označí - buď rukou, nebo nohou). Potom ještě nějaké blbosti před zrcadlem, létání s rukama za zády, s jednou nebo druhou rukou nataženou nebo pod sebou atd.

Když jsme dolétali a spočítali čas, tak jsme zjistili, že mi ještě několik minut zbývá. Protože mě ještě čekal na poslední chvíli přikoupený dvacetiminutový blok s Travisem z Mile-Hi Mayhem, se kterým jsme měli druhý den skákat, zeptali se mě instruktoři, jestli by mi nevadilo si s nimi jen tak zalítat, než se dokončí instruktáž jedné skupinky turistů. Právě kvůli takové pohodové atmosféře mám tunel v Coloradu rád - čas nikdo nepočítal a my si střídali sloty tak, jak jsme zrovna chtěli. Důležité bylo bavit diváky i sebe. S Bradem, který učí freefly a RW v životě nedělal, jsme pro srandu zkoušeli blok 7 (cog). Bylo to hodně zajímavé, protože jsme si oba tukani brali vzduch a museli se domlouvat přímo v tunelu. Zaplať pánbůh za ten trénink stability.

Odpoledne se pomalu chýlilo ke konci, když dorazil Travis. Naše tělesné dispozice byly ve značné disproporci (oba dva máme něco kolem metru osmdesát, ale Travis o čtyřicet kilo víc), takže jsem vytáhnul zátěžák a Travis si šel půjčit hodně volnou kombinézu. To byla taktická chyba, která se projevila hned při prvním slotu, kdy jsme dělali boční skluzy přes sebe. Při rychlosti něco nad 200 si Travis v pohodě poletoval, ale já ležel na síti a marně gestikuloval, ať obsluha zvedne výkon. Nakonec jsem si musel pomoci sám a nějak to nastoupat, ale párkrát jsem nás nepříjemně sklapnul k sobě, zvlášť při stoosmdesátkách. Po dvou a půl minutách jsem měl sedřené obě ruce, naražená žebra, vyražený dech a značně pošramocené ego. Do druhého slotu převlékl Travis kombinézu a šli jsme na výrazně vyšší rychlost - tentokrát jenom vyvažování a nahánění se po tunelu. To se zas projevil opačný problém - nahoru to šlo dobře, ale dolů moc ne. V dalších slotech už jsme konečně začali dělat nějaké gripy a zkusili i cog, ale bylo hrozně moc znát, že já mam s rychlostí co dělat a Travis není tunelový instruktor - pár bodů jsme udělali, ale také jsme se váleli po sobě, kopali se, strkali a vůbec (nutno podotknout, že hlavně po mých chybách, které chudák Travis nestačil vychytat). Byla to každopádně zajímavá zkušenost a mám takový pocit, že podobně by to vypadalo i při skutečném seskoku (nedělám si iluze, že bych tam sázel jeden bod za druhým jako ke konci tréninku s Derekem).

Naneštěstí přišla večer studená fronta, která učinila našim skákacím plánům přítrž. Travis nejdřív odvolal plánovaný BASE jump z 300 metrové antény (škoda, ground crew u BASE jsem ještě nikdy nedělal), potom odvolal i ranní skákání z balónu (ground crew u balónu by také byla moje premiéra) a když jsme druhý den dopoledne dorazili na Mile-Hi, byl nad letištěm příkrov šedivých mraků. Ottera ani nenahodili, King Air byl zrovna na rekonstrukci v hangáru (montovali do něj lavice po vzoru PACu) a jediné, co by v takovém nečasu šlo do vzduchu, byla Cessna 206ka na nížku. Tedy nížku - maximum, kam byl pilot kvůli oblačnosti ochoten jít, bylo 2500 stop, to znamená něco kolem 800 metrů. Zdravý rozum zvítězil a adrenalin se nekonal. Místní instruktoři ze mě akorát vytáhli historky o skákání AFF z Mi-8 a An-2, na oplátku nabídli pozvání na jarní boogie v Moab nebo tunelový trénink s Arizona Airspeed a kolem třetí hodiny jsme to všichni odpískali. Nemusím snad ani dodávat, že když už jsme byli všichni kolem čtvrté zase v Denveru, tak nebyl na obloze ani mráček.

Je na čase bilancovat. Za dva dny jsem odlétal bez pár minut rovné dvě hodiny, což s přestávkami, školením na suchu, rozborem videa a pokecem s instruktory představovalo tréninky od rána do večera. Cena za hodinu létání včetně coache činila přesně 700 dolarů (necelých 14 tisíc Kč) a hotel se skvělým servisem i zázemím 80 dolarů za noc, což není vůbec špatné - zvlášť když nebylo nutné řešit výdaje za letenku. A jestli jsem se něco naučil? Jednu věc určitě - než budu moct skákat vysněné čtyřky, čeká mě ještě spousta modřin, potu a krve...




  Komentáře (4)
RSS komentáře
 1 Přidal Gondo website, 06. 11. 2007 08:50
Parádní článek! Čočíku, ty jedeš. Mám takový pocit, že budeš brzy někde jinde než my :)
 2 Přidal Wolfíček, 06. 11. 2007 11:42
Moc nádherné čtení. ;) Se mi na vedejíčkách líbí jak instruktor se opírá nohama o zeď a v klidu visí 8)
 3 Přidal MarcuS, 06. 11. 2007 13:36
Paráda.. Tiše závidím ;)
 4 Přidal zbynda jiranku website, 07. 11. 2007 07:07
Ahoj Lukáši, 
bavili jsme se spolu po skončení A zkouškách, asi tušíš... Výbornej článek a jednoznačně skvělá zkušenost, teď jsem zvědavej jakej posun pocítíš při reálným seskoku. A jestli máš, přihoď nějaký fotky.

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved

 
< Předch.   Další >