Hororový parafejeton o tom, jak to všechno začalo...
Bylo nebylo... Jednoho krásného dne se dva blbci rozhodli, že si zkusí skok s padákem. Tak si zvolili datum a požádali jistého šílence, který tuto adrenalinovou kratochvíli již nějaký čas provozuje, aby je přihlásil na kurz základního výcviku.
Béďa je tedy ochotně přihlásil na požadovaný víkendový termín...
... vzal jsem si tedy v pátek dovolenou a ráno v 8:00 už stál s kamarádem Michalem připraven v učebně, která se nachází ve sklepě jednoho činžovního domu v Praze. (Později se ukázalo, že kdybychom si přispali, tak se nic nestalo, ostatní se tam nenuceně začali scházet kolem deváté, jeden borec dokonce dorazil až po obědě...)
V učebně nás uvítala instruktorka drsným paragánským pohledem. Když jsem ji zdvořile požádal o skripta, tak odpověděla, že jistě, ale že by si raději nejdříve vybrala peníze. S naivním výrazem ročního kokršpaněla jsme ji tedy zaplatili příslušnou částku a za odměnu si směli zout boty a vyfasovat po jednom výtisku tiskoviny, která nás měla nenápadně uvést do nového světa, který znají jen ptáci a většina lidí o něm pouze sní. Po vstupu do učebny mě nejprve zaujaly čtyři parašutistické výstroje, které visely za skoby ve stropě a já se v duchu nemohl zbavit asociace s nějakým speciálním S-M salónem, kde s kamarádem visíme zcela bezbranní v těchto postrojích, přičemž nám ta bodrá dívka domlouvá decentně ozdobeným bičíkem...
„No, to to začíná“, povzdechl jsem si. Dívka nám ale místo bičování nabídla místa k sezení a pustila videokazetu, kde nějací hejsci, kteří tento sport evidentně kombinují s nějakou moderní syntetickou drogou, dělají přemety ve volným pádu a serfují ve vzduchu na prknech. Celá tato propagační nahrávka byla vkusně doplněna rockovou nezávislou muzikou a zřejmě nás měla dostatečně nadchnout pro příští dění. Zatímco Michal jim to sežral i s navijákem a s nefalšovaným údivem hltal obrazovku (jeho oči říkaly: „Ano, tak tohle bych chtěl jednou zkusit“!), tak já jsem byl prozřetelnější. Má vrozená nedůvěra v nové věci mi nedovolovala sledovat tento kýčovitý dokument a raději jsem si začal listovat skripty. Po prvním otočení stránek jsem se málem rozbrečel a myslím, že to na mně muselo být vidět. V duchu se mi promítl kolínský urnový háj, kde v jednom docela malém okýnku bylo možno spatřiti mé jméno, fotografii a letopočet 10. 7. 1974 - 17. 7. 2005. Co jiného také může člověka napadnout, když si fascinovaně přečte černě orámované upozornění:
! VAROVÁNÍ !
PARAŠUTISTICKÁ VÝSTROJ NĚKDY NEFUNGUJE SPRÁVNĚ I PŘESTO, ŽE BYLA
SPRÁVNĚ VYROBENA, ZKOMPLETOVÁNA A ZABALENA. RISKUJETE VÁŽNÁ
ZRANĚNÍ A SMRT PŘI KAŽDÉM SESKOKU.
Napadlo mě, že by naši alespoň ušetřili za parte, stačilo by tuto slohovou perlu pouze vystřihnout a nalepit na urnu... „Hele, to si snad dělají prdel“? podsunul jsem skripta k nosu Michalovi. Ten ovšem jen velmi nerad odvrátil oči od záběru, kde člověk s prknem přistával na vodní hladině. „Kurva nečum na tu úchylárnu a podívej se na tohle“, domáhal jsem se plačtivě. „Vidíš to“? „No jo, to nesmíš tak brát“, odvětil kámoš, šilhaje stále jedním okem po napínavém filmu, kde se právě osm borců ve volným pádu různě proplétalo a důmyslně měnilo sestavu. „Ale jak to? Když JE VŠECHNO V POŘÁDKU, tak jaký NEFUNGUJE“? dožadoval jsem se uspokojivého výkladu. „Tak, no, nefunguje. To je jen taková hláška, aby byli krytý“, vysvětloval mi kamarád s trpělivostí učitele vyrovnávací třídy. „No tak to Ti pěkně děkuju“, povzdechl jsem si s výrazem ukřivděného Lauera z grotesek Laurel & Hardy. „Že já ty dva litry radši nedal bance, dlužím jim je už měsíc“...
Poté následoval výklad o padácích, chování na letišti a parašutistické výstroji. Tempo informací bylo poměrně značné a za chvíli byl čas oběda. Odpolední program byl zajímavější, neboť jeho náplní bylo „Řešení zvláštních situací“, což je víceméně honosné pojmenování toho, když se nešťastníkovi neotevře hlavní padák, popř. otevře-li se špatně. Sešlo se nás tam ve finále asi deset a postupně si všechny situace zkoušeli i na trenažérech, výhrůžně visících ze stropu. Instruktorka nám ochotně vysvětlovala automatické úkony po otevření padáku a také to, jak využít těch dlouhých, nebojím se napsat nudných šest vteřin na to, abychom odhodili nefungující padák a vytáhli záložní. Nutno říci, že tyto úkony jsme si celkem zadřeli za kůži a ještě cestou domů se navzájem v autě zkoušeli. Dívka nás rovněž seznámila se stavem tzv. psychického tunelu, kdy se paragán upne na nějakou blbost a není schopen mozek aktivovat na okamžité řešení aktuální situace. Představil jsem si, jak letím volným pádem a poté, co se mi neotevřel hlavní padák, tak nejsem schopen myslet na nic jiného než na ZEJMÉNA ZÁJMENA nebo ZDA JSEM DOMA ZAMKNUL... S Michalem jsme si oba pořídili také nové pohorky, které jsou pro seskok vyžadovány. Takže suma sumárum jsem k pátečnímu večeru vystřelil již 3.800,- Kč za jedinou jistotu a sice, že se za ty prachy můžu v podstatě kdykoliv bez příčiny zabít...
Přestože sraz byl domluven na neděli na devátou, objevili jsme se na letišti již v sobotu odpoledne s vědomím, že si třeba uděláme náskok. Na letišti čekalo roztomilé letadélko s označením BN-2A British Norman Islander. Ještě k tomu letadlu: Všichni záklaďáci skáčou ZÁSADNĚ z dvouplošníku s lidovým vžitým označením Andula. Už ne tak my, samozřejmě. Protože když se rozhodnu skákat já, tak je kurz stíhán jednou výjimkou za druhou. A tak se stalo, že milá Andula odlétla na soustředění do České Lípy a pro nás zbyl Islander, což není totéž, jak nás upozorňovala již instruktorka v učebně a jak jsme se sami měli brzo přesvědčit... Mohlo mě také varovat, že když jsem tuto informaci sdělil Béďovi v pátek do telefonu, tak se poťouchle smál a ubezpečoval mne, že se nám to bude líbit...
Andula je poměrně velká, pohodlně se do ní vejde asi 15 lidí a skáče se z ní celkem bezproblémově, neboť tam jsou velké dveře a člověk může prakticky vestoje vyskočit. U Islandera je situace jiná. Stroj s tímto navenek honosným jménem je ve skutečnosti malý, uřvaný, klaustrofobii vyvolávající zmetek, kam se stěží narve 10 lidí, kteří sedí na podlaze a jsou na sebe namačkáni jako sardinky. Výskok se provádí z dveří metr za vrtulí, kde je stupátko. Člověk si musí sednout s nohama na stupátku a poté se ze sedu odrazit. Docela náročná záležitost. Tento výskok jsme si nazkoušeli už v sobotu s příslibem, že když to teda už umíme, tak ať přijdeme v neděli na osmou ráno. „Poletíte prvním letadlem. Spíte tady chlapi, ne“? zeptal se nás šéf paraškoly. „Jistě, vždyť jsme Kolíňáci“, odpověděl jsem nervózně. „Sakra, šéf kurzu, a on si ani u deseti lidí nezapamatuje bydliště??? To tady fakt všichni hulej? Jak tohle dopadne“...
V neděli za deset osm čekali již dva naivní Kolíňáci na letišti v dychtivém očekávání příštích okamžiků. Instruktor se po 20 minutách objevil s nenuceně stočeným ručníkem kolem krku (oni totiž přespávají na letišti). K mému údivu opět nechápal, kdo jsme a co tam chceme. (to hulej i po ránu?) Po krátké rekapitulaci minulých dnů nás poslal, abychom si oblékli kombinézy. „Tak, a je to tady. Co jsem to proboha provedl se svým životem“? Bohužel, přednost dostaly tandemové seskoky, stejně tak jako u druhého a u třetího letadla. V 9:30 jsem telefonem vzbudil Béďu, který ještě chrápal v kamrlíku na letišti. Za pět minut se objevila rozespalá malá postava, v červeném triku a trenkách (on nosí JENOM červené věci). Neustále zívajíce mě přivítal a usoudil, že se půjde opláchnout. Za dvacet minut už jsme s otevřenou pusou sledovali tutéž postavu, která na sobě měla navíc červenou kombinézu a červený padák a hrnula se k letadlu. Mezitím se zvednul vítr, v kterém záklaďáci nesmějí skákat. „To si děláš prdel? My tu čumíme od osmi a ty se vzbudíš, a hned skáčeš“? rozčiloval jsem se na Béďu, který se mi odměnil zazubením a zmizel v letadle. To jsem ještě netušil, že budeme zevlovat po letišti v kombinéze uvázané k pasu až do cca 17:30, kdy se vítr uklidnil. Slunce bylo nemilosrdné, a tak někdy v tomto rozmezí jsme se navíc ještě nenápadně, pomalu, ale jistě spálili...
„Tak chlapi, vítr je už lepší, jdeme pro padáky“! Tahle KONKRÉTNÍ věta nás vytrhla z celodenní letargie a okamžitě nám sevřela žaludky. Už při zapínání padáku jsem polykal adrenalin, který mi jako příliv dodával organismus místo slin. Tak se stalo, že mé rozklepané ruce nervózně tahaly bederní popruh (ten, kdo někdy oblékal poprvé padák, si jistě vybaví ten pocit) a NECHTÍC mi vytrhly kovovou kliku záložního padáku. „To jsem celej já“, povzdechl jsem si a hleděl užasle na vytáhlou kliku v mé ruce, která jako by ani nepatřila k mému tělu. Bylo mi regulérně do pláče. Šéf mě pokáral, že tohle by mohl být problém, JAKO KDYBYCH TO SNAD NEVĚDĚL a nacpal mi kliku zpátky. Ještě to šlo naštěstí zachránit, ale tohle mi na náladě rozhodně nepřidalo...
STARTUJEM. Letět tímhle letadýlkem, to není vůbec prdel. Seděli jsem tam namačkaní všichni na sebe a já s obavou pokukoval po jedné z vrtulí, která kmitala za okýnkem vedle mě a nabírala otáčky. Islander se ještě několikrát zhoupl a poté se neochotně odlepil od země. Pozoroval jsem interiér tohoto kultovního stroje. Prakticky nikde nic, a to nic bylo vylepeno vínovým zátěžovým kobercem, včetně boků. Zezadu mi kdosi kopal do postroje, ne naschvál, prostě jsme se tam nevešli. „Ach jo, mám já tohle zapotřebí“? povzdechl jsem a sledoval SVOJE lano, které bude mít brzo za úkol vytáhnout mi padák, zda je skutečně DOBŘE zaháknuto. Z kontroly výstroje mě vytrhnul až pohled z protějšího okénka. „Týýý jo, to je vejška jako kráva“, povídám afektovaně a hodně nahlas, abych se co nejvíce ztrapnil před celým letadlem „To asi každou chvíli skáčeme, ne“?!?.. Při pohledu na můj výškoměr ve mně ovšem zamrazilo. Ukazoval 300 metrů! I moje dostatečná z matematiky stačila na to, abych si s hrůzou uvědomil, že jsme teprve ve ČTVRTINĚ požadované výšky. „Ty vole, to nemůžu zvládnout“! zaúpěl jsem na Michala, který volil strategii mlčenlivého mučedníka a oči měl přibité do koberce, jako by tam právě viděl nejzajímavější kino svého života. Za celý let nevydal ani hlásku a jeho oči byly bez pohybu. Poprvé v letadle, a hned s výskokem, to byl fakt, který se nyní pomalu stával naší realitou. Strach mi najednou sevřel celé tělo a já definitivně pochopil, že tohle jsem asi přehnal... Naproti mně se šklebil Béďa, který se k nám nacpal do letadla, aby byl svědkem mé premiéry, která snad díky armádě spřátelených andělů nebude současně i derniérou… Béďa si nyní s neskrývaným zájmem vychutnával zdrceného kamaráda, který se chystal k životnímu kroku, kroku do prázdna, do neznáma... „ZAMKNUL JSEM“? zasmál jsem se v duchu...
Letadlo statečně bojovalo se zemskou přitažlivostí a výškoměr se vyšplhal už na 800 m. Přísahám, že do neděle jsem neznal pocit, kdy se člověku potí dlaně. Taky tričko pod kombinézou bylo mokré, jistě jsem v tom letadle ztratil hrůzou i na váze. Při pohledu z okénka se ve mě prala zvláštní směsice strachu, vzrušení a apatie. Hrozně jsem se bál, ale konstrukce letadla Islander mi naštěstí situaci značně ulehčovala, protože výskok z tohoto letadla musí být vysvobození. Alespoň jsem si to myslel, to než se Islander ustálil na letové výšce 1 200 metrů, což byla výška našeho seskoku (čtyři záklaďáci s Béďou jsme měli opustit palubu a ostatní, o nás lehčí, vesele pokračovat výš). Jeden z instruktorů pojednou OTEVŘEL roletové dveře… Pohled, který se nám naskytl, se nedá popsat!!! Nikdy bych neřekl, že 1 200 metrů je taková HROZNÁ výška! Do letadla pronikl čerstvý vzduch, ale bylo to jiný, než třeba čerstvý vzduch u babičky na venkově, nebo třeba u moře. Tohle byl zvláštní, ultra-čerstvý vzduch, něco zcela nového, co mé smysly dosud nezažily. Suše jsem polkl a podíval se na Michala, který z nás dvou nešťastníků měl skákat první. I na něm bylo vidět, že v učebně při sledování filmu o statečných paragánech byl ve znatelně lepší kondici. V duchu mě napadlo, že když řekne NE, tak se k němu připojím, vrátíme se pěkně na zem letadlem a dole si tu společnou ostudu už nějak rozdělíme...
„PŘIPRAVIT“! Důrazný povel instruktora mě probudil z těchto zbabělých úvah. První skákal Béďa. Jeho výhružně rudou výbavu narušovala pouze stříbrná helma, z které se teď na mě zubil. Protože má naskákáno, tak není přivázaný na lano, ale otevírá si padák sám. Béďa se tedy ještě na rozloučenou naposled usmál a nenuceně, bez varování, vyskočil z letadla, jako by pouze přešel z chodby do obýváku... Fascinovaně jsem zíral na dveře letadla, kde ještě před vteřinou stála jeho silueta a přemýšlel, zda se mi to celé jen nezdá. Otevřená pusa pouze dokreslovala mé překvapení. Instruktor nyní upřel pohled na Michala, který byl stále prost všech emocí. Beze slov a s prázdným pohledem Jamajského feťáka se posunul na hranu otevřeného letadla a nohy položil na stupačku. V jeho tváři nebyl jediný pohyb. „Ty vole, on snad fakt skočí“? zanaříkal jsem a sledoval vytřeštěně poslední vteřiny před popravou... „MŮŽEŠ“, zařval instruktor a plácl na znamení mého kámoše do ramena. Michal vytvořil předepsanou pózu a - vyskočil! Teda vlastně ho tak trochu vzal vítr, protože se na stupátku zdržel o nějakou desetinku vteřiny déle, než je zdrávo. Instruktor se za ním podíval, vytáhl lano a KÝVL NA MĚ. Krve by se nedořezal! Adrenalin právě definitivně převzal velení armádě mých krvinek a vyhlásil výjimečný stav. Srdce bilo na poplach, nervy mobilizovaly. Mé tělo bylo nyní jeden velký protektorát… Posunul jsem se mechanicky ke dveřím a položil nohy na stupačky. Bůh je mi svědkem, že takhle jsem se ještě nikdy nebál! Byla vidět silnice na Uhlířské Janovice, po který jezdívám k babičce. Byla silná jako bavlnka. Možná po ní jedou právě naši, kteří budou zvesela ukazovat na žlutý padák, netušíc, že na něm visí jejich bláznivý syn. Políčka vypadala jako fleky na maskáčích. Obtížně bylo rozeznat střechy jen těch největších hospodářských budov. Všude hrozná hloubka, nebe, řev od motorů letadla a kvílející vítr... Tohle už není atrakce z Matějské pouti, tohle je realita. Hluboká, děsivá, absurdní realita. „ZEJMÉNA ZÁJMENA“, stačilo mi ještě proběhnout hlavou. „MŮŽEŠ“, zaslechl jsem povel a raději už nečekal na to, až dostanu z hrůzy infarkt. Skočil jsem vší silou do prostoru, jak nás učili. Ze sedu a s postrojem na zádech to zase taková sranda není. Hukot pádu ustal asi po 4 sekundách, kdy se otevřel padák. Co jsem dělal před tím, nevím, ale pěkně to se mnou zacloumalo. Moc zpevněný jsem nebyl, takže po otevření padáku mohli diváci tam dole dalekohledem sledovat takové menší číslo, připomínající unaveného cirkusového akrobata, to když mi nohy nárazem vyletěly až k hlavě. V Humbertu by po mně hned skočili s podepsanou smlouvou.
„Žiju“, to byla první dobrá zpráva dne. Další pocit, který jsem si uvědomil, zavěšený na žlutém padáku, bylo ticho. Okamžitě jsem začal hystericky kontrolovat, zda je vše v pořádku, jak nás učili. Rozmotávat závity, no jo, to jsem celej já! Není se čemu divit, po té exhibici, kterou jsem předvedl po výskoku. Povedlo se. Chytl jsem řídící šňůry a rozhlédl se po okolí. Viděl jsem svého statečného kamaráda, jak se houpe asi 200 metrů ode mne. Teď už jsem byl relativně v pohodě a začínal pomalu věřit, že to snad i dobře dopadne. Ten pocit je super, to je fakt. Mezitím se ozvala vysílačka, z které nás šéf paraškoly naváděl zezdola na přistání. Nebylo z ní vůbec slyšet, takže nezasvěcený by se domníval, že dnes skáčí borci z DRUTĚVA Praha (Družstvo tělesně vadných - existovalo dříve - pozn. autora), neboť má hlava byla servilně nakloněna k pravému rameni, kde byla upevněna vysílačka a pokoušela se zachytit alespoň část z povelů. Vítr byl ještě poměrně silný, takže to chvílemi pěkně zalomcovalo. Přistání bylo trochu tvrdší, protože šéf mě navedl do pole s obilím vedle letiště a v obilí se výška odhaduje špatně... Parakotoul nedostal ani prostřední šanci, byl to pád na férovku, se vším všudy. Zmizel jsem mezi klasy i se svým epesním žlutým padákem. Ten zemědělec, co má políčko u letiště, z nás musí mít opravdu radost. To bude sklizeň… Vyhrabal jsem se z pole. „Ty vole, já jsem skočil z letadla“?!? Nevěřícně jsem se tomu smál, evidentně ještě v těžkém šoku…
Béďa nás po gratulaci později ujistil, že to chce skákat dál a proskákat se tak do volných pádů, kdy se z výšky 4 000 m padá minutu volným pádem, 200 km/h. To je prej ten pravej rajc, údajně lepší než sex...
Tak nevím...
Slim Jim
Kolín, 19. 7. 2005
Dodatek autora:
Dnes už to vím. Také vím, že od toho dne, kdy jsem poprvé skočil, už nejsem stejný. Jsem jako Amerika po 11. září, jsem prostě jiný. Před tento bod obnovení se však už nelze vrátit, to nejsou Windows. Tohle je napořád. Je to úchylný, návykový a zotročující. Ale je to krásný…
Blue skies!
Slim Jim, 2007
ilustrace: Save77
Komentáře (10)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Hororový parafejeton o tom, jak to všechno začalo...
V učebně nás uvítala instruktorka drsným paragánským pohledem. Když jsem ji zdvořile požádal o skripta, tak odpověděla, že jistě, ale že by si raději nejdříve vybrala peníze. S naivním výrazem ročního kokršpaněla jsme ji tedy zaplatili příslušnou částku a za odměnu si směli zout boty a vyfasovat po jednom výtisku tiskoviny, která nás měla nenápadně uvést do nového světa, který znají jen ptáci a většina lidí o něm pouze sní. Po vstupu do učebny mě nejprve zaujaly čtyři parašutistické výstroje, které visely za skoby ve stropě a já se v duchu nemohl zbavit asociace s nějakým speciálním S-M salónem, kde s kamarádem visíme zcela bezbranní v těchto postrojích, přičemž nám ta bodrá dívka domlouvá decentně ozdobeným bičíkem...
Napadlo mě, že by naši alespoň ušetřili za parte, stačilo by tuto slohovou perlu pouze vystřihnout a nalepit na urnu... „Hele, to si snad dělají prdel“? podsunul jsem skripta k nosu Michalovi. Ten ovšem jen velmi nerad odvrátil oči od záběru, kde člověk s prknem přistával na vodní hladině. „Kurva nečum na tu úchylárnu a podívej se na tohle“, domáhal jsem se plačtivě. „Vidíš to“? „No jo, to nesmíš tak brát“, odvětil kámoš, šilhaje stále jedním okem po napínavém filmu, kde se právě osm borců ve volným pádu různě proplétalo a důmyslně měnilo sestavu. „Ale jak to? Když JE VŠECHNO V POŘÁDKU, tak jaký NEFUNGUJE“? dožadoval jsem se uspokojivého výkladu. „Tak, no, nefunguje. To je jen taková hláška, aby byli krytý“, vysvětloval mi kamarád s trpělivostí učitele vyrovnávací třídy. „No tak to Ti pěkně děkuju“, povzdechl jsem si s výrazem ukřivděného Lauera z grotesek Laurel & Hardy. „Že já ty dva litry radši nedal bance, dlužím jim je už měsíc“...
Přestože sraz byl domluven na neděli na devátou, objevili jsme se na letišti již v sobotu odpoledne s vědomím, že si třeba uděláme náskok. Na letišti čekalo roztomilé letadélko s označením BN-2A British Norman Islander. Ještě k tomu letadlu: Všichni záklaďáci skáčou ZÁSADNĚ z dvouplošníku s lidovým vžitým označením Andula. Už ne tak my, samozřejmě. Protože když se rozhodnu skákat já, tak je kurz stíhán jednou výjimkou za druhou. A tak se stalo, že milá Andula odlétla na soustředění do České Lípy a pro nás zbyl Islander, což není totéž, jak nás upozorňovala již instruktorka v učebně a jak jsme se sami měli brzo přesvědčit... Mohlo mě také varovat, že když jsem tuto informaci sdělil Béďovi v pátek do telefonu, tak se poťouchle smál a ubezpečoval mne, že se nám to bude líbit...
„Tak chlapi, vítr je už lepší, jdeme pro padáky“! Tahle KONKRÉTNÍ věta nás vytrhla z celodenní letargie a okamžitě nám sevřela žaludky. Už při zapínání padáku jsem polykal adrenalin, který mi jako příliv dodával organismus místo slin. Tak se stalo, že mé rozklepané ruce nervózně tahaly bederní popruh (ten, kdo někdy oblékal poprvé padák, si jistě vybaví ten pocit) a NECHTÍC mi vytrhly kovovou kliku záložního padáku. „To jsem celej já“, povzdechl jsem si a hleděl užasle na vytáhlou kliku v mé ruce, která jako by ani nepatřila k mému tělu. Bylo mi regulérně do pláče. Šéf mě pokáral, že tohle by mohl být problém, JAKO KDYBYCH TO SNAD NEVĚDĚL a nacpal mi kliku zpátky. Ještě to šlo naštěstí zachránit, ale tohle mi na náladě rozhodně nepřidalo...
Letadlo statečně bojovalo se zemskou přitažlivostí a výškoměr se vyšplhal už na 800 m. Přísahám, že do neděle jsem neznal pocit, kdy se člověku potí dlaně. Taky tričko pod kombinézou bylo mokré, jistě jsem v tom letadle ztratil hrůzou i na váze. Při pohledu z okénka se ve mě prala zvláštní směsice strachu, vzrušení a apatie. Hrozně jsem se bál, ale konstrukce letadla Islander mi naštěstí situaci značně ulehčovala, protože výskok z tohoto letadla musí být vysvobození. Alespoň jsem si to myslel, to než se Islander ustálil na letové výšce 1 200 metrů, což byla výška našeho seskoku (čtyři záklaďáci s Béďou jsme měli opustit palubu a ostatní, o nás lehčí, vesele pokračovat výš). Jeden z instruktorů pojednou OTEVŘEL roletové dveře… Pohled, který se nám naskytl, se nedá popsat!!! Nikdy bych neřekl, že 1 200 metrů je taková HROZNÁ výška! Do letadla pronikl čerstvý vzduch, ale bylo to jiný, než třeba čerstvý vzduch u babičky na venkově, nebo třeba u moře. Tohle byl zvláštní, ultra-čerstvý vzduch, něco zcela nového, co mé smysly dosud nezažily. Suše jsem polkl a podíval se na Michala, který z nás dvou nešťastníků měl skákat první. I na něm bylo vidět, že v učebně při sledování filmu o statečných paragánech byl ve znatelně lepší kondici. V duchu mě napadlo, že když řekne NE, tak se k němu připojím, vrátíme se pěkně na zem letadlem a dole si tu společnou ostudu už nějak rozdělíme...
„PŘIPRAVIT“! Důrazný povel instruktora mě probudil z těchto zbabělých úvah. První skákal Béďa. Jeho výhružně rudou výbavu narušovala pouze stříbrná helma, z které se teď na mě zubil. Protože má naskákáno, tak není přivázaný na lano, ale otevírá si padák sám. Béďa se tedy ještě na rozloučenou naposled usmál a nenuceně, bez varování, vyskočil z letadla, jako by pouze přešel z chodby do obýváku... Fascinovaně jsem zíral na dveře letadla, kde ještě před vteřinou stála jeho silueta a přemýšlel, zda se mi to celé jen nezdá. Otevřená pusa pouze dokreslovala mé překvapení. Instruktor nyní upřel pohled na Michala, který byl stále prost všech emocí. Beze slov a s prázdným pohledem Jamajského feťáka se posunul na hranu otevřeného letadla a nohy položil na stupačku. V jeho tváři nebyl jediný pohyb. „Ty vole, on snad fakt skočí“? zanaříkal jsem a sledoval vytřeštěně poslední vteřiny před popravou... „MŮŽEŠ“, zařval instruktor a plácl na znamení mého kámoše do ramena. Michal vytvořil předepsanou pózu a - vyskočil! Teda vlastně ho tak trochu vzal vítr, protože se na stupátku zdržel o nějakou desetinku vteřiny déle, než je zdrávo. Instruktor se za ním podíval, vytáhl lano a KÝVL NA MĚ. Krve by se nedořezal! Adrenalin právě definitivně převzal velení armádě mých krvinek a vyhlásil výjimečný stav. Srdce bilo na poplach, nervy mobilizovaly. Mé tělo bylo nyní jeden velký protektorát… Posunul jsem se mechanicky ke dveřím a položil nohy na stupačky. Bůh je mi svědkem, že takhle jsem se ještě nikdy nebál! Byla vidět silnice na Uhlířské Janovice, po který jezdívám k babičce. Byla silná jako bavlnka. Možná po ní jedou právě naši, kteří budou zvesela ukazovat na žlutý padák, netušíc, že na něm visí jejich bláznivý syn. Políčka vypadala jako fleky na maskáčích. Obtížně bylo rozeznat střechy jen těch největších hospodářských budov. Všude hrozná hloubka, nebe, řev od motorů letadla a kvílející vítr... Tohle už není atrakce z Matějské pouti, tohle je realita. Hluboká, děsivá, absurdní realita. „ZEJMÉNA ZÁJMENA“, stačilo mi ještě proběhnout hlavou. „MŮŽEŠ“, zaslechl jsem povel a raději už nečekal na to, až dostanu z hrůzy infarkt. Skočil jsem vší silou do prostoru, jak nás učili. Ze sedu a s postrojem na zádech to zase taková sranda není. Hukot pádu ustal asi po 4 sekundách, kdy se otevřel padák. Co jsem dělal před tím, nevím, ale pěkně to se mnou zacloumalo. Moc zpevněný jsem nebyl, takže po otevření padáku mohli diváci tam dole dalekohledem sledovat takové menší číslo, připomínající unaveného cirkusového akrobata, to když mi nohy nárazem vyletěly až k hlavě. V Humbertu by po mně hned skočili s podepsanou smlouvou.
Komentáře (10)
